BALLADA 4.

Jiří Mahen

BALLADA
4.

Až pod oči si stříkla voda slaná. Nuž – vzhůru do proudů ať loď si vyletí! Když naše vlny hledaly si pána, ať sevrou loď si ve své objetí! Kéž jízda ta mou lásku posvětí! Nuž – vzhůru, vlny, s písní dunivou! My vyjeli a chceme dojeti. Ó jděte dále věčnou drahou svou! Hle, cizí loď! A jaká v prsou rána! Však z odvahy přec málo vezme ti. Na bok se kloní jiná utýraná, kde viděl’s včera koráb mizeti. Však brzo pluješ mezi třiceti a mezi stem. To loďstva věků jsou! Vy svatých bouří vzácné oběti, ó jděte dále věčnou drahou svou! 13 Nám věru všem vždy krásná smrt je přána. My k ráji plujem, ne už k podsvětí. Tak mluví hvězda vírem věků štvaná, již v koutě mračen můžeš viděti. Jdou týdny, roky – přejdou staletí – kam dnes to hvězdy s námi zase jdou? Což dáte ruku svému dítěti? Ó jděte dále věčnou drahou svou! POSLÁNÍ.
Oh, naše hvězdy! Jaké zajetí vám zbraňovalo zářit dnem i tmou? Mou buďte slávou, naší závětí – Ó jděte dále věčnou drahou svou! 14