BALLADA
14.
Teď Marii ctíš, dřívější má Eva?
Jaké to divné náhle rozcestí!
A div, že srdce na vždy neumdlévá,
když sní jen chvíli nyní o štěstí...
Proč, Magdaleno, nechceš rozkvésti,
proč poroučí ti ještě lidská zlost,
jíž těžko smírnou obět přinésti? –
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.
Sám boha svého proč si každý hněvá?
Proč srdce naše není beze lsti?
Jdou starci z prava, posměváčci z leva,
ten čichá výsměch, onen neštěstí,
a leckdo plno prázdných pověstí –
co říci mám tvůj pouhý náhle host,
když listí všade prostě šelestí? –
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.
33
Je každý výkřik lehký jako pleva
a slovo čest je plno neřesti.
Se zoufalostí naděje se slévá
a s velkou slastí hrůza bolestí...
Tak čekáš stále nutnou se zvěstí.
Co chrání to však divná tvoje ctnost?
Kam sama sebe chceš to zavésti? –
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.
POSLÁNÍ.
Své vlasy chceš-li pro mne rozplésti,
nuž, rozpleť lana, na nichž visí most,
jenž nedoved’ nás včera unésti!
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.
34