VYSNĚNÝ KRAJ.
Kdes v dálce daleké, za lesy, za horami
pod věčným blankytem,
kde moře nesmírné hřmí o skal černý lem
a žhavé slunce mámí
svým žárem laskavým tu okouzlenou zem,
řad štíhlých pinií jak sloupy dómu stojí,
jejž vystavěl Bůh sám,
ejžjejž k vlastní oslavě si sklenul k výšinám,
a malý člověk bojí
se výtkou rouhavou ten znesvětiti chrám.
Má dušeduši zalitou jen slávou TajemnéhoTajemného,
co chorál moře zní
do tiché vděčnosti jak hymna slavnostní
a smývá z duše jeho
snů roztrpčených sled a vleklou nudu dní.
Ó, kráso tajemná, ty z roztoužení mládí,
kam přelud tvůj se děl?
To není lilové již dálky zlatý pel,
to mlhy táhnou kradí
a obzor daleký se zúžil již a stměl.
12