ZIMNÍ PROCHÁZKA.
Dnes šly jsme spolu prvním svitem ranním;
můj známý kraj mně znova těšil hled,
co vítr šeptal jeho pustým pláním,
a zrůžovělý východ nad ním bled’.
Tys vykládala pohádku mně žhavou,
krev tvého srdce dosud vřela v ní...
Mha bělostná se vlekla nad Moravou,
vran krákor ryl ji, drzý, brutální.
Den rostl těžce, v rozvlněné nivy
se žlutý svit jen úzkostlivě krad...
A náhle zhořk’ tvůj úsměv zádumčivý
a horká řeč tvá měla tichý spád.
O ženské pýše v posled mluvila jsi,
než příval slov tvých těžkým vzdechem ztich...
O ženské pýše... První bílé vlasy
soucitně pudroval ti první sníh.
39