ZIMNÍ PROCHÁZKA.

Božena Benešová

ZIMNÍ PROCHÁZKA.
Dnes šly jsme spolu prvním svitem ranním; můj známý kraj mně znova těšil hled, co vítr šeptal jeho pustým pláním, a zrůžovělý východ nad ním bled’. Tys vykládala pohádku mně žhavou, krev tvého srdce dosud vřela v ní... Mha bělostná se vlekla nad Moravou, vran krákor ryl ji, drzý, brutální. Den rostl těžce, v rozvlněné nivy se žlutý svit jen úzkostlivě krad... A náhle zhořk’ tvůj úsměv zádumčivý a horká řeč tvá měla tichý spád. O ženské pýše v posled mluvila jsi, než příval slov tvých těžkým vzdechem ztich... O ženské pýše... První bílé vlasy soucitně pudroval ti první sníh. 39