LOUČENÍ.

LOUČENÍ.
Dým rozlévá se po trati, do mlhy okna rudě planou... „Buď s bohem! Nechť on žehná ti po celou cestu, na shledanou! A jedno ještě: můžeš-li, tak prosím, nikdy nemluv o tom, jak smutně jsme se rozešli, a jak nám volně bylo po tom...“ 32 To šeptám tiše docela, co nedočkavě pára ječí, a je mi, jak bych slyšela tě přisvědčovat vlídnou řečí. A přece zrak tvůj divně blýsk’, jak stlumit chtěl by zrádný nával, má ruka měla teplý stisk, a bílý šátek dlouho mával. Tak proč jen? Proč jen? Dýmu mrak se plazí podvečerním tichem, a z něho náhle duní vlak posupným, temným, těžkým smíchem. A sotva jeho sípot ztich’, a sotva vkročím do aleje, ten groteskní a těžký smích tam korunami habrů chvěje. A do mé duše vehání strach jizlivý, však dobročinný, jenž vleče srdce k pokání za nikdy nespáchané viny. 33