* * *

Božena Benešová

* * *
Zapadlo slunce... Ne, tma nepřekvapí, musela přijít, člověk předem ví to... A náhle cítí vzpomínkové drápy, a něčeho je strašně, strašně líto. Tak znova začít... Tichými jít rytmy v mladičkém sadě, sotva porozkvetlém, lehounkým krokem z pohádkových přítmí za prvním jitrem, za vítězným světlem. V tušení jeho rozechvěle bdíti, růst ve člověka, který neleká se záplavy slunce, a jenž volným cítí se v jejím sálavém a čistém jase. Tys běžel však a mhouřil oči stále... Ó, něčeho je strašně, strašně líto... Noc přišla, noc... Tak ostře? Nenadále?..Nenadále?... Musela přijít, člověk předem ví to. 7