SMUTEK JESENĚ.

Božena Benešová

SMUTEK JESENĚ.
Šla tiše krajem Jeseň, dobrá víla, po cestách zprahlých letním úpalem, jí plavá záře z kadeří se lila na stromy prořidlé, na mdlobnou zem. A její ruka hebounká a bílá, v níž nesla věnec velkých chrysanthém, jím pustý záhon zbožně ověnčila, jak zdobila by rubášový lem. Pak dlouho čekala a trpělivě na jeden záchvěv, jeden teplý dech, a z večera jen zvolna odcházela. Na zlatých řasách velké slzy měla, a její dlouhý, lítostivý vzdech se bíle prostřel po mrtvolné nivě... 69