SLOKY SENTIMENTÁLNÍ.

Božena Benešová

SLOKY SENTIMENTÁLNÍ.
Do jizby zavál chlad, a smutně potměly tvé oči znavené již přítmím říjnovým; tu na pohled, jejž chtěly kdys a neměly, mé touhy vzpomněly si znova steskem zlým. Pak dlouho chodila jsem sama jesení po zbledlých lučinách, kde hebké ocúny se kláníklaní radostně v hedvábném čeření, ač duje seveřák a svit je neslunný. Kde smírem večerním krev bledne červánků, a odpočinku dech tak sladce táhne z lích, jež nerušeně snít teď mohou ve spánku o květech nevzešlých i květech zničených. Do nesplněných tuh a přání nádhery se zhalil naposled tam sen můj o štěstí, co srdce hýčkaly jej ztichlé údery, a píseň uspala dožité bolesti. 37