PODZIMNÍ PROCHÁZKA.
Jak duchů zjevy bílé mlhy plovou,
vše zastřeno dnes smutku rubášem,
jen chvílíchvíli slunce září fosforovou
se usmívá na zmalátnělou zem.
Zda šli jste někdy v podzimním již kraji,
jenž ku srdci vám přirost úžeji,
zda šli jste listnatými někdy háji,
kde každý list je krve krůpějí?
Vždy vzpomínky tu nevolané letí
a každý rok se kmitne před zrakem
a srdce měkne v divném rozechvětí
a vše se mění jako zázrakem.
Tak marná, marná jsou tu všecka slova,
je život víc než strom a list a květ,
co upomínek zašlých v sobě chová
vždy na tu krásnou dobu mladých let.
9
Je život dlouhé, truchlé, smutné drama,
ať člověk bouří, lká i miluje,
a cítí, když je duše sama, sama,
že vzpomínek víc má, než listů je...
10