VIDĚNÍ.
Tak deštivý je večer... příliš smutno je mi, – co mrtvé již, to bolí nejvíce, – a vítr slyším, jak se valí alejemi, nad nimiž září lebka měsíce. A zdá se mi, že někdo cestou bílou po žlutých listech kráčí alejí, že zpívá píseň mi nad všecko milou a oči žhavým ohněm zářejí.. Hle, postavu tu bílou, na tváři je maska, ve bílých ručkách bílý nese květ, při každém kroku bílý rubáš divně praská, že zdá se, že již počal práchnivět... – – – – – – O mládí, o mládí mé!.. [5]

***

V snů závrať se nám život mění, V snů závrať se nám život mění,
když číše mládí dopita, a žití raní nás v svém vření, jen vzpomínka k nám prosvítá. I my jsme vyšli z bílých květů, i naše srdce změklo vším, tak často jsme na křídlech vzletu jak ptáci pluli ovzduším. O jak bychom si dneska přáli mít zrak, jenž plane zápalem, zas smát se, nad čím jsme se smáli, žár cítit v srdci prochladlém. Z daleka jenom růže voní, jak upomínky z mladých chvil, a palác snů se na nás kloní, by zítra snad se rozbořil. 6

BÍLÉ NOCI.
Za bílých nocí, posvátných a vonných, když měsíc modravý se v křovích smál, mou duši sdílnosti cit náhle prodých’, když každý stín se živým býti zdál. Za bílých nocí nejkrasší je žitížití, na cestách lilijí když hoří květ, když srdce družné na svém cítíš bíti a dokola již spí a dřímá svět. Ó bílé noci, milenky mé bílé, v můj život pláte, žel, tak daleky, jsou mrtvy hvězdy vaše, oči milé, a mezi námi propast na věky. 7

NEZNÁMÝM KRÁSKÁM.
Vy čarokrásné dívky jihu, Váš mnohý profil zbyl mně z cest, jejž zachytil jsem v mapku v mihu a věčně chci jej v duši nést. Mne oči Vaše nejvíc jaly, já poznal něhu, lásky hřích, když leskem modrých moří hrály, jak sladko vždy je čísti v nich. Však zvuky hudby když kol zněly a tělem zachvěl sladký žár, zas dávno ve mně odumřelý se ozval pocit z mladých jar... 8

PODZIMNÍ PROCHÁZKA.
Jak duchů zjevy bílé mlhy plovou, vše zastřeno dnes smutku rubášem, jen chvílíchvíli slunce září fosforovou se usmívá na zmalátnělou zem. Zda šli jste někdy v podzimním již kraji, jenž ku srdci vám přirost úžeji, zda šli jste listnatými někdy háji, kde každý list je krve krůpějí? Vždy vzpomínky tu nevolané letí a každý rok se kmitne před zrakem a srdce měkne v divném rozechvětí a vše se mění jako zázrakem. Tak marná, marná jsou tu všecka slova, je život víc než strom a list a květ, co upomínek zašlých v sobě chová vždy na tu krásnou dobu mladých let. 9 Je život dlouhé, truchlé, smutné drama, ať člověk bouří, lká i miluje, a cítí, když je duše sama, sama, že vzpomínek víc má, než listů je... 10

ŽLUTÉ RŮŽE.
Ó růže žluté, vonící tak snivě, vás nejraději mívám ze květů, když vítr pláče v krajích zadumčivě a ptactvo uchystáno k odletu. Proč – nevím sám, však vroucněji to jímá – jeť žlutá barva chmurně veselá, vždyť v žluté dívčí tváři smutek dřímá, byť krásná byla jak tvář anděla. Ó žluté růže, milenky mých snění, tou vůní Vaší opíjím se rád, když voskově vše žloutne v podjeseni, lze lehce loučit se i umírat... 11

MATCE. (Po 17 letech.)
Za poslední Tvé slovo, drahá, s nímž ulétla Tvá duše v dál, dnes do strun ruka moje sahá, bych city své ve hudbu vtkal, Ve prosté písni za Tvou lásku po letech dlouhých vzdal Ti dík, když stáří v líc Ti nedá vrásku, a kosti Tvé snad ve uzlík Sebeře hrobník jenom tiše a položí je v cizí rov – je třeba tu, kde osud píše, snad ještě citů víc a slov!? Za to vše ctím dnes matku v Tobě, co ve mně budí žár a cit, již sedmnáct let dřímáš v hrobě, však ve mně budeš věčně žít. 12 Ó drahá matko, dobrá, čistá, za jediný Tvůj polibek v mém srdci přece není místa, bych moh’ Ti vzdát svůj dík a vděk, Ten malý křížek na mém čele, když odcházela’s na věkyvěky, a poslední Tvé slovo vřelé mne provodí v svět daleký. 13

VZPOMÍNKA.
Zas přišla chvíle smutná, zoufalá, jež vzpomínku na Tebe, matko, nese, když smrt Tvá štěstí mé mi rozvála a smích víc v životě mém neozve se; Jen smutek v duši, prázdno ve hrudi, a každý předmět vzpomíná mi Tebe, a každý zjev mi tvář Tvou probudí, jen vím, že ztratil jsem své nebe. Jdu světem, aniž bych měl chvíli klidu, a každý krok můj stíhá neštěstí, jak žebrák když ku cizím dveřím přijdu, na řetěze pes záští zachřestí. Bez reptání jdu celou řadou let, když výsměch, zášť jdou se mnou život celý, Tvá vzpomínka je nejdražší mi květ, jejž líbám často v pláči rozechvělý. 14 Ó vím, že s Tebou shaslo štěstí moje, že léta plynou dál kol bludných cest, pro iluse že marné všecky boje, můj život ztracená loď v bouři jest! 15

PÍSEŇ MÉHO SRDCE.
Za nocí, nocí bezesných, jak hlahol zvonu v noci mne budí v chvílích šílených mé srdce bez pomoci. A divná bouře zmítá mnou, sto chápe duši ramen, ze srdce silou tajemnou krvavý šlehá plamen. Již nocí pluji hvězdnatou, tak sladkým citem zmámen, před svatební jak komnatou bych klesal v úběl ramen. A pluji, pluji dál a dál, že splývám s květů dechem, své vlastní sny jsem v mrtvo vtkal a spil se mrtva echem... 16

LIST PŘÍTELI.
Ó příteli, je stromu vláhy třeba a člověku vždy soucitných i slov, o život rve se, o kousíček chleba od kolébky až po sám nízký rov... Dnes myslím nazpět na běh žití zašlý, na mnohý ve prach odhozený květ, a ruku svoji do mé ještě dáš-li, chcem vzpomínat těch mladých našich let. O štěstí mluvit dnes mi nenapadá, můj život je mi temná pohádka, nám prchla, zašla celá let již řada, jen mládí je v něm krásná zahrádka. Ó mládí... vzpomínáš si někdy, drahý, když blouzníce jsme snili u lesa, a každý lásku měl již příliš záhy a v očích její viděl nebesa? 17 Na první lásku..., první vášně plamen vždy s touhami po prvním objetí, po vůni vlasů, po bělosti ramen, na citů hudbu, divné rozchvětí? Ty víš, kam touha naše spěla mladá, před oponou jsme stáli života, a opona se zvedla a již padá, co nejdražšího, život rozkotá! * Ty s vivisekčním nožem žiješ v práci, až psát mi budeš, odpověz mi zpět, čím víru nahraditi, jež se kácí, a první lásku, radost mladých let! 18

PÍŠE, PÍŠE RUČKA BÍLÁ...
Píše, píše ručka bílá, píše list mi zdaleka, o čem celé léto snila, co se v chrámě nakleká. Pokaždé že modlí se i za mne zbožně „otčenáš“, když již všichni doma spějí, vzpomíná si na slib náš. Škoda je Tě, děvče milé, že Ti sny Tvé nelze žít, svaté jsou ty všechny chvíle, v nichž tak sama musíš být! Sama, sama ve ústraní milovat a toužiti, tisíc snů mít v mladé skráni, jichž však nelze splniti... 21

TY ODCHÁZÍŠ?
Ty odcházíš a nevíš ani, že zraněno je srdce mé, ó lásky mojí krásná paní, snad šťastni přec být můžeme! Ku štěstí stačí snítka květů, jež jaro hlásá na zemi, a polibek z Tvých žhavých retů mé mládí vrátí zase mi. Ó dosud zřím Tvé štíhlé tělo a očí záři plamennou ve chvíli, kdy se na mém chvělo jak sladké hudby ozvěnou. Ne, nelze jíti v dálku Tobě, jen pro Tě život můj je tu, a kdybych dlel ve tmavém hrobě, chci kvést pro Tebe ve květu... 22

ROZLOUČENÍ.
Tvůj žhavý zrak zřím dosud pláti a poslední Tvé slovo šeptá ret, já nechtěl žít ni umírati, jen Tebe, drahá, přál jsem si mít zpět. A smutné dny a roky plynou – ó první láska nezná času let, jdu sám jen pouští nehostinnou, kde nevykvete žádný pro mne květ. Kdo zmařil mladý život krátký? V dál odlétla’s a kde jsi, drahá, teď? to vše dnes patří do pohádky a děsné nic je krátká odpověď. Mně zdá se, život jak Tvůj čistý, byť krátký jen, že také štěstí jest, když květy pučí sem tam místy a snů ve skráni víc než v nebi hvězd. 23 Já přečkal onu bouřnou dobu, já hledal Tě, když šla jsi tiše spát. Až roky přejdou, zda u hrobu též mého někdo bude v pláči stát? 24

PÍSEŇ LÁSKY.
Na bílé tělo prší růže žhavé, ó viď, má drahá, vůni růží znáš; z Tvých očí dští to hvězdy plápolavé, když ve náladě sladké usínáš. Tvou ručku vsunu tiše do své dlaně, je malá tak, jak bílá lilie, a posléz’ hlava má se nečekaně na panenských Tvých ňadrech ukryje. A anděl snů nás hlídá, viď, miláčku.miláčku, ve chvíli té, co svět nám profanní, ať hledí měsíc na nás prostřed mráčků, před prokletím nás láska zachrání. 25

NEŽ PRCHNE VŠECKO...
Než prchne všecko, chci jen lásky chvíli, pojď ke mně, květe světa jediný, nechť políbím Ti zrak, jenž touhou šílí a přec v něm svítí rosa neviny. Pojď blíž, pojď blíž na srdce moje žhavé, nechť horečka nás schvátí šílená, nechť oči změní se ve hvězdy smavé, až skráň Tvá k mojí bude schýlena. Hle, bílé astry k nohám se nám chýlí, ó víš, co barva bílá znamená, a přec, když polibky jsem Tvými spilý, je milejší mně růže plamenná. Snad vzpomínka nás jednou trápit bude, po letech až zas astry budou kvést, až krokem neslyšným noc podzimní kol půjde a oblohou na tisíc zaplá hvězd. 26 Pojď, milá, pojď a schyl svou hlavu k mojí, já zřím již tváře naše uvadlé, jak vlastních stínů zrak se bojí, když zahlédnul je v zrcadle. 27

MILUJ!
Na polštář vonný skloň jen hlavu svoji, mám zcela blízko hlavu svou, hle, jak Tvé bílé tílko ve závoji prosvítá barvou růžovou. Tvá bílá ňadra sladce oddychují a duše naše v dálkách sní, na mořích koráby kde černé plují a vlajky mají smuteční. Ó miluj, přijde noc, jež nezná rána, ke rtům jen vzhůru vína číš, jen líbej žhavě, duše milovaná, až víc mne k žití nevzbudíš. 28

PŘÍPITEK PRVNÍ LÁSCE.
Jen vzhůru číši naplněnou, skráň naší věnčí mládí květ, a v kolo tance s vábnou ženou již v šílený se dejme let. S tou v žhavém zraku junnou silou, a s citem vroucím ve hrudi, a ve objetí s dívkou milou se kouzlo lásky probudí. A vzpomínku má život svatou na jaro lásky jedinou, již aureolou věnčí zlatou – nuž vzhůru číši pěnivou. 29

MELANCHOLIE.
Když hvězdy planou, bílé květy nebe, rád kráčím cestou aleje, o růžích sním, po boku když mám Tebe, kol zní jen naše kročeje. Jdem sami, sami příbuzné dva květy, jež sblížil osud neznámý, a cit náš hudbou lásky rozechvětý na chvíli nás jen omámí. Kol žhavých tváří vane vítr ostrý, jen líbej a nech na rtu ret, než nadějem se, budem zas dvě kostry na hřbitově kdes práchnivět... 30

PRVNÍ LÁSCE.
Když jsem Tě poznal, poupátko moje, kdo ví, zda byla’s šestnácte let, prvně jsem zlíbal tvářinky Tvoje s krásným tím zrakem, modrým jak květ; jak jsi se, štíhlý andílku, smával, jakoby patřil celý nám svět, na srdce mladé když jsem Tě brával, ó škoda dob, jež nepřijdou zpět. jak lilje květ Tvá dušinka byla a mladost, láska voněla v něm, jak božskou rosu ústa má pila a v objetí Tvé když padal jsem něm, ó všecko dnes je pohádka pouhá, ve první lásce života květ, pak zbude touha, šílená touha se v doby mládí vrátiti zpět. Ó lásko čistá z nadhvězdné říše, Tě člověk jednou poznává jen, na křídlech bílých vznášíš jej výše a mizíš, prcháš, zapadáš v sen; 31 To není láska, co potom přijde, tak měsíc září na tichou zem, však jak je krásné, když slunce vyjde, to láska první v objetí Tvém. 32

***

Nejsladší má chvíle bývá, Nejsladší má chvíle bývá,
v zlatu barev když se stmívá kolem jarní den; duše moje zadumčivá naslouchá, jak pták kdes zpívá, toužíc vzlétnout ven. Toužíc vzlétnout za tou tváří, opředenou svatou září, žhavou jako krev; proč se zjeví samotáři, jenž své žití sněním maří, jen ten božský zjev? Rtíky malé políbily samet ručky sněhobílý, spjaté do dálky. Platí mně ten pozdrav milý, v zraku, jenž se ke mně chýlí, kvetou fialky. 33 Poznávám Tě, lásko moje, za mnou letíš do příboje – život pustý je. Anděli, zřím nožky tvoje, ručky malé v žití boje sypou lilije... 34

***

Nad štíhlé, krásné tělo její Nad štíhlé, krásné tělo její
s tím půvabem a bujností přec její smích mám nejraději s tou věčně mladou ženskostí. Když skloněna ta hlava malá s vřelostí čítá Musseta, půl života by za to dala, zřít kraj, kde citron rozkvétá. Když něžná ručka lilijová se kolem krku ovine, a polibky jsou její slova, na prsou Tvých skráň spočine... Pár šťastných chvílí celé žití, kde žena, hudba, píseň, květ, když věrné oči do tvých svítí, přec nejkrásnějším celý svět. 35

LÍTOST.
Do očí Tvých jsem zadíval se jednou, ó Bože, co jsem všechno v nich jen čet’! Já viděl tváře jak se rdí a blednou, jak nezrozené v hrob se kladou hned. Já viděl samet macešek tak černý, já viděl nejkrásnějších liljí sníh, že člověku být člověk může věrnývěrný, při pláči bolestném jsem četl z nich. Já v očích Tvých jsem viděl hříchu stopy, po děsných příčinách jsem pátral těch, proč lásky čisté květy člověk topí, to nejkrásnější, co jen bájí v snech... I mne Tvých bílých ňader samet zlákal, a zoubků sníh a vášnivý Tvůj smích, však šíleně jsem na Tvém klíně plakal nad vzrostlým novým hříchem z hříchů mých... 36

PODZIMNÍ PÍSEŇ.
Je konec léta, květy vadnou, pojď, milá, půjdem alejí, a stiskni ruku moji chladnou, mám Tě pak stokrát raději. Ó zříš ta světla na západě, ó zříš ty růže krvavé, slyš, žluté listí pláče v sadě, ten pláč mé srdce dráždí, rve. Ó natrhej ty květy mroucí do bílé ručky naposled, a vdechni v lásku naši žhoucí svou duši, než se změní v led! Své oko ponoř v oko moje, nechť hledí na nás celý svět, a zmámená vhoď do příboje svých nejvřelejších citů květ. 37 Na srdce mé svou přitul hlavu, jak tehda v první máje den, kdy bílá hvězda vzplála v tmavu a hlídala náš lásky sen. 38

PO LETECH.
Zas vidím tě, můj kraji drahý, hle zámek... mně však vlhne zrak, já svoje vlastní vidím tahy, když hochem byl jsem mladým tak. A vzpomínám si na prázdniny, když kráčel jsem co studentík, však vše je jiné, zraku jiný zdá se i starý kostelík! A jako vlny spěla léta, když mladých roků zmlkl smích, do srdce hlubin vryla se ta vzpomínka mladých časů mých. Ba cestičku i malou, bílou dnes poznávám za tolik let, však nikdy více s dívkou milou se na ní nesmím procházet. 39 Hle, alej, hájek, bažantnice, a zrak jen spěchá dál a dál, kde jste však, mladé, krásné líce, jež před lety jsem miloval? Můj zrak se točí ke hřbitovu, ó srdce mé, ty dobře víš, a celou bolest cítíš znovu, že v hrobě spí, kde bílý kříž! 40

PŘED POHŘBEM. (1893.)
Kde bílá ruka okno otevírá, tam ona umírala právě: ó vzpomínka ta srdce moje svírá, že sedám..., pláči usedavě. A rozbouřená vlna mého smutku mi kouzlí zpět ty krásné chvíle, že ptám se sám, zda zemřelo přec vskutku to poupě svěží, roztomilé?! Hle, pohled jediný mi všecko říká, mám pozvánku na pohřeb její, do srdce vráží se mi žalu dýka, že zemřel s ní bych nejraději... Je ticho... prvního dnes října zase, od západu se vítr valí, kdes v lesích jelenu laň ozvala se, a ticho zas, tma všecko halí. 41 Ve chvíli té chci do tmy hledět zmámen a vzpomínat jen dlouho sobě, když prvně vzplál v mém srdci lásky plamen ve života kdys jarní době. Byl krásný večer tehda, koncem máje, a sněhem květů země zmladla, když hleděli jsme do širého kraje a ruku svou do mojí kladla! „Jak krásný je ten život!“ – zašeptala, tu setkaly se naše rety, kol zlatoskvoucích červánků zář vzplála, jí sypajíc v klín žhavé květy... Ta chvíle jediná mi navždy zbyla, by po letech oživla zase znova, bez rozloučení odešla tak milá, a pro mne neměla ni slova. Zda práva mám u rakve stanout chvíli, mám zakrýt přetvářky se maskou, až uvidím, jak muž tam její šílí, čí říc’ mu: „loučit jdu se s láskou, 42 S první láskou, světicí mých snění, pro niž jsem žil a trpěl ještě, když věděl jsem, že víc mou není, není, a útěchou měl slz jen deště, Pro niž mne smutku příval často schvátil, jak šílený jsem toužil po ní; k té že jsem se zas dneska v pláči vrátil, již líbat směl jsem ještě loni?“ Ó myšlénka to příliš děsná byla, že mrtvé oči jsou i líce, mne o vše štěstí krutě oloupila... mně život ničím není více. Zřím pokoj černý, plný vůně, záře, v rakvi mrtvola se bělá, ó poznávám vás, krásné, bledé tváře, i zlaté vlasy kolem čela; Vás, atlasové šaty sněhobílé od lonskaloňska znám, když svatba byla, jak slušely jste k tváři její milé, jež závojem se pozakryla. 43 Však bledý host dnes změnil všecko, všecko, i vzpomínka je jiná na ni, zůstane pro mne vždy jen krásné děcko a muži, když již byla paní! Tam v oknu světlo do daleka jak bludička plá sem a tam si, a vítr hučí, v korunách se vzteká, sám sedím... na ni vzpomínám si... 44

KDYŽ JEL JSEM VEČER KOLEM
CHIEMSKÉHO JEZERA...
Ach večer, ten večer mi nezmizí z duše, tak příbuzný, tesklivý pocit mne jal, když rychlíkem jeli jsme v horečné tuše, zřít zámek, jejž vystavěl bavorský král. Jen krvavá růže nám v červáncích vzplála, nad Alpami lehounký zachvěl se flór, jak rozsetá stráže když před námi stála ta světélka vesniček z modravých hor. A němě jsem hleděl po neznámém kraji, měl neznámé přání jsem, neznámý cit, jež lidská si duše jen vytvoří v báji, když vykřik’ kdos: v dálce je jezero zřít. Před zámkem jsem černé zřel rozvité kvítí, na hladině lehounký větřík si hrál, mne zdálo se, na loďce jakby jel sníti v černém svém pláštíku nešťastný král... 47

PODZIMNÍ MEDITACE.
Ó přijďte, přijďte, podzimní vy podvečery, kdy naším městem padá mlha šedivá, kdy svítilen zář roztěká se všemi směry, a je tak smutno, když se zvolna šeřívá. Když astra poslední do rána zmrznout mají, za oněch večerů rád chodím sám a sám, když dušičkový ráz se v každém koutě tají, na svoji minulost, na mládí vzpomínám. Přede mnou řada dnů se nekonečná plouží, mé marné sny jak růže sněhem zaváté, a duše nemocná po něčem marném touží, jak šťastni vy jste, již snů nikdy neznáte. 48

VEČERNÍ PROCHÁZKY.
Když snivý večer tmí se nad rybníky a duby obrovské se ve tmě tratí, jdu procházkou rád hráze na chodníky, vím, příroda mi klid do duše vrátí. Má duše láskou, vším je přesycena, a proto Třeboňské tak rád mám kraje, kam zřít je všude hládě zamyšlená a v barvách soucitu vše plá a hraje. Cos ve mně umírá, co nezemřelo, o jaru, plesích, nových pracích snívám, jen chladný vítr ovívá mé čelo, a všecko slzí, kam se jenom dívám. Ó západy na hrázi Rožmberské, ty věčně musí žít v mé duši snivé, kol knížecí se lesy Švarzenberské jak věnec smuteční pnou zadumčivé. 49 Mou duši nemocnou to rozechvívá, když v dálku hledím roztoužen, vším spilý, jak hladina se blýská zlatosivá a stříbro na ni sype měsíc bílý. Když vody nad hladinou zelenavou, i nad lesy červánků záře sálá, mně zdá se, jakoby nad mojí hlavou to záře mládí mého plápolala. 50

VZPOMÍNKA NA MOŘE.
Slzami jsou slané vlny moře, stříbrně se svítí za noci, když si bouře sedlá svoje oře, chtějíc s jásotem vše kolem přemoci. Tak se mi to zdálo... zřel jsem moře. Dálko! vrátí se mi odpověď, sedím sám a nové sny si tvoře, nevím, co je moře ani slzy teď... 51

VZPOMÍNKA.
Tak někdy zamyslíš se chvíli snivě a hlavu skloníš nenadále v dlaň, a k sluchu zní ti cos tak zadumčivě, zříš známé lesy, luka, známou pláň. Ve barvách večera se bělá víska a červená se stříška kostela, a v aleji se třpytí kaple nízká, kraj poznáváš, jsi doma docela. A zavzdychneš, že škoda je těch časů a škoda každé z mládí sladkých chvil, tak ještě vidíš v různém, světlém jasu svůj domov, jejž’s před lety navštívil. Ty tváře známé, jež se veselily, ty tváře mladistvé se rozprchly, nad hroby starých kvete jasmín bílý a vážně zdvihá se kříž zamlklý. 52 Tvůj domov je ti již jen pouhou bájí, ve snách jen kouzlíš si jej jako klam, poslední známí zvolna umírají, a ucítíš, že’s náhle sám a sám. 53 OBSAH:
Zda vyslovím, co tají srdce hlubiny1
Podzimní nálady. Vidění5 ***6 Bílé noci7 Neznámým kráskám8 Podzimní procházka9 Žluté růže11 Matce12 Vzpomínka14 Píseň mého srdce16 List příteli17
Podzimní láska. Píše, píše ručka bílá21 Ty odcházíš?22 [55] Rozloučení23 Píseň lásky25 Než prchne všecko...26 Miluj!28 Přípitek první lásce29 Melancholie30 První lásce31 ***33 ***35 Lítost36 Podzimní píseň37 Po letech39 Před pohřbem41
Obrázky. Když jel jsem večer kolem Chiemského jezera47 Podzimní meditace48 Večerní procházky49 Vzpomínka na moře51 Vzpomínka52
E: pk; 2005 [56]