***   Nejsladší má chvíle bývá,

Adolf Brabec

***

Nejsladší má chvíle bývá, Nejsladší má chvíle bývá,
 v zlatu barev když se stmívá kolem jarní den; duše moje zadumčivá naslouchá, jak pták kdes zpívá, toužíc vzlétnout ven. Toužíc vzlétnout za tou tváří, opředenou svatou září, žhavou jako krev; proč se zjeví samotáři, jenž své žití sněním maří, jen ten božský zjev? Rtíky malé políbily samet ručky sněhobílý, spjaté do dálky. Platí mně ten pozdrav milý, v zraku, jenž se ke mně chýlí, kvetou fialky. 33 Poznávám Tě, lásko moje, za mnou letíš do příboje – život pustý je. Anděli, zřím nožky tvoje, ručky malé v žití boje sypou lilije... 34

Kniha Listí padá... (1898)
Autor Adolf Brabec