LÍTOST.
Do očí Tvých jsem zadíval se jednou,
ó Bože, co jsem všechno v nich jen čet’!
Já viděl tváře jak se rdí a blednou,
jak nezrozené v hrob se kladou hned.
Já viděl samet macešek tak černý,
já viděl nejkrásnějších liljí sníh,
že člověku být člověk může věrnývěrný,
při pláči bolestném jsem četl z nich.
Já v očích Tvých jsem viděl hříchu stopy,
po děsných příčinách jsem pátral těch,
proč lásky čisté květy člověk topí,
to nejkrásnější, co jen bájí v snech...
I mne Tvých bílých ňader samet zlákal,
a zoubků sníh a vášnivý Tvůj smích,
však šíleně jsem na Tvém klíně plakal
nad vzrostlým novým hříchem z hříchů mých...
36