Kde bílá ruka okno otevírá,
tam ona umírala právě:
ó vzpomínka ta srdce moje svírá,
že sedám..., pláči usedavě.
A rozbouřená vlna mého smutku
mi kouzlí zpět ty krásné chvíle,
že ptám se sám, zda zemřelo přec vskutku
to poupě svěží, roztomilé?!
Hle, pohled jediný mi všecko říká,
mám pozvánku na pohřeb její,
do srdce vráží se mi žalu dýka,
že zemřel s ní bych nejraději...
Je ticho... prvního dnes října zase,
od západu se vítr valí,
kdes v lesích jelenu laň ozvala se,
a ticho zas, tma všecko halí.
Ve chvíli té chci do tmy hledět zmámen
a vzpomínat jen dlouho sobě,
když prvně vzplál v mém srdci lásky plamen
ve života kdys jarní době.
Byl krásný večer tehda, koncem máje,
a sněhem květů země zmladla,
když hleděli jsme do širého kraje
a ruku svou do mojí kladla!
„Jak krásný je ten život!“ – zašeptala,
tu setkaly se naše rety,
kol zlatoskvoucích červánků zář vzplála,
jí sypajíc v klín žhavé květy...
Ta chvíle jediná mi navždy zbyla,
by po letech oživla zase znova,
bez rozloučení odešla tak milá,
a pro mne neměla ni slova.
Zda práva mám u rakve stanout chvíli,
mám zakrýt přetvářky se maskou,
až uvidím, jak muž tam její šílí,
čí říc’ mu: „loučit jdu se s láskou,
S první láskou, světicí mých snění,
pro niž jsem žil a trpěl ještě,
když věděl jsem, že víc mou není, není,
a útěchou měl slz jen deště,
Pro niž mne smutku příval často schvátil,
jak šílený jsem toužil po ní;
k té že jsem se zas dneska v pláči vrátil,
již líbat směl jsem ještě loni?“
Ó myšlénka to příliš děsná byla,
že mrtvé oči jsou i líce,
mne o vše štěstí krutě oloupila...
mně život ničím není více.
Zřím pokoj černý, plný vůně, záře,
v rakvi mrtvola se bělá,
ó poznávám vás, krásné, bledé tváře,
i zlaté vlasy kolem čela;
Vás, atlasové šaty sněhobílé
od loňska znám, když svatba byla,
jak slušely jste k tváři její milé,
jež závojem se pozakryla.
Však bledý host dnes změnil všecko, všecko,
i vzpomínka je jiná na ni,
zůstane pro mne vždy jen krásné děcko
a muži, když již byla paní!
Tam v oknu světlo do daleka
jak bludička plá sem a tam si,
a vítr hučí, v korunách se vzteká,
sám sedím... na ni vzpomínám si...