Já celý rok jsem čekal na to,
a přec jen přišlo vše tak náhle
v té celé hrůze neobsáhlé,
že bolestí je srdce jato
a že se zdá mi těžkým snem,
co hořem srdce v prsou rve mi.
V tom okamžiku bolestném,
když smrti anděl teskný, němý
zas navštívil náš rodný dům,
já cítil jsem, jak v oné chvíli,
když k nejdražším se sklonil rtům
a zlíbal mramor čela bílý
a navždy zavřel drahý ret
a drahé oči sestry mojí, –
já cítil jsem v té chvíli běd
v své duši hořkou bolest dvojí:
i pro ni, jež tak dobrá, milá
a něžná jako sama láska,
nás na věky už opustila,
ta ubohá má zlatovláska;
i k vůli sobě, jenž se učím
bolesti kalich dopít ke dnu
a jenž v té chvíli byl jsem chudším
o celou velkou lásku jednu.
Rok celý, celý na ten den
jsem čekal v bázni, nekliden
a ve strachu. Já v hrůze čekal
jsem za nocí i za dnů všech
na chvíli tu, jíž jsem se lekal,
až po všech mukách, úzkostech,
mé drahé, dobré, zlaté dítě,
smrt ze všech trýzní vykoupí tě.
A přišla ona chvíle hrozná...
Zde ležíš mrtvá, navždy spící, –
a člověk pozdě teprv pozná,
co všechno ještě chtěl by říci,
zač děkovat by v lásce měl,
zač ruku stisknout zapomněl.
V té chvíli poslední, ó běda,
co všecko bych ti řekl rád,
tvou mrtvou ruku, ústa bledá
bych zlíbal ještě tisíckrát!
V té chvíli poslední, ó bída,
co všecko hlavou proletí!
Ty noci, které smutek hlídá,
vzdech, který se rtů splyne ti;
ten cvakot hodin, který chvíle
života tvého v tichu měřil;
ta naděj, v niž jsem s tebou věřil,
ten smutek, který v čelo bílé
se pomalu a zvolna klad’;
ty dny, když jsem již polou šíle
tvůj život cítil unikat;
tvá víra v jiné, lepší časy,
to, když jak Lazar ležela jsi
(až do srdce to zabolí,
jak umírá ten život mladý!)
když ven jsi chtěla do zahrady
a do lesa a do polí;
tvá víra v každé ze slov těch,
jež k útěše ti lidé řekli;
tvé slzy, které v úzkostech
jsi skrývala, jak maně tekly,
když předtucha a úzkost náhlá
ledovou rukou na tě sáhla,
když cítila jsi snad, ó milá,
že nevstaneš už více as,
a hlavu svou jsi odvrátila,
bych neviděl, jak plakala’s...
V té chvíli poslední, ó trud,
co člověk v hoři dvakrát cítí!
Tvůj zrak je navždy uzamknut
a nikdy více nezasvítí
v něm paprslek tvé lásky sladký
a ty, již měl jsem tolik rád,
po boku bratří, otce, matky
tak mladá budeš v hrobě spát.
A navždy se tvůj zavřel ret
i oči tvé, ty budeš spáti
tam, odkud nikdy, nikdy zpět
se žádný, žádný nenavrátí!
A zítra ráno v lesku novém
až nový den se probudí,
víc neuvítáš ani slovem
zář jitra, tobě ve hrudi
víc neozve se mladý ples,
ty budeš zítra jako dnes,
a darmo budou ptáci pěti
a darmo kvésti růží vděk,
víc nikdy k tobě nedoletí
ni jeden slunce paprslek.
Ty budeš spát... A jaro nové
až přijde, plné snův a krásy,
jež každého tu k lásce zove,
kde ku štěstí se každý hlásí,
ty budeš spát... A z družek tvých
až všecky budou šťastny tak
a každá bude samý smích
a zářící a šťastný zrak
až o lásce si mluvit budou
a v usmívání do vlasů
si růže vetknou v okrasu, –
tam zabedněna v rakev chudou
ty budeš spát... Ó moje duše,
až do srdce to zazebe:
dál život kolem půjde hluše,
tak smutný, prázdný – bez tebe...
Já celý rok jsem čekal na to,
ten hrozný den až přijde k nám,
a přec je srdce smutkem jato,
když na všecko si vzpomínám.
Buď pokoj s tebou, duše milá!
Když osud jinam tebe zve,
já za vše z celé duše své
ti děkuji, čím jsi mně byla,
a za všechno, co v tobě ztrácím,
tou vděčnou vzpomínkou ti splácím.
S ní půjdu dál v to žití chudé,
však vím to, snad i ve hrobě
že věčně se mi stýskat bude,
se stýskat bude po tobě.