VEČERNÍ PROCHÁZKY.
Když snivý večer tmí se nad rybníky
a duby obrovské se ve tmě tratí,
jdu procházkou rád hráze na chodníky,
vím, příroda mi klid do duše vrátí.
Má duše láskou, vším je přesycena,
a proto Třeboňské tak rád mám kraje,
kam zřít je všude hládě zamyšlená
a v barvách soucitu vše plá a hraje.
Cos ve mně umírá, co nezemřelo,
o jaru, plesích, nových pracích snívám,
jen chladný vítr ovívá mé čelo,
a všecko slzí, kam se jenom dívám.
Ó západy na hrázi Rožmberské,
ty věčně musí žít v mé duši snivé,
kol knížecí se lesy Švarzenberské
jak věnec smuteční pnou zadumčivé.
49
Mou duši nemocnou to rozechvívá,
když v dálku hledím roztoužen, vším spilý,
jak hladina se blýská zlatosivá
a stříbro na ni sype měsíc bílý.
Když vody nad hladinou zelenavou,
i nad lesy červánků záře sálá,
mně zdá se, jakoby nad mojí hlavou
to záře mládí mého plápolala.
50