XXVI.
TULÁKOVA ELEGIE NA PTAČÍ SMRT.
Mých úzkostí již neokrášlí,
nesdílí radost mou,
zázraky, jež jsme spolu našlinašli,
jsou pohlceny tmou,
neb ten, jenž vzdušno v lásce míval,
neb ten, jenž marnost oslavil,
jej bezmilostný proud mi vyrval
a odplavil.
Návratu mého den se ročí,
den jeho zrození.
Mužíček plazí po úbočí
se z lesa k osení.
Kříž na věži se opět zlatil
jak tehdy, v ráno nejkrasší,
leč co mi vše, jenž smutně ztratil
to nejdražší.
On, který v posled, poustevničím
jat slovem, tiše šel,
snad v blahu dlí. Leč mně je ničím,
já zcela osiřel.
Neb jen co tryská, zvučí, prýštíprýští,
má tulák rád – a v zášeří,
v nichž mír jest blaženosti příští,
on nevěří.
*
53
Byl, zpíval, létal – není.
Já v němém podivení
zřím jeho život teď.
Jdu poli z lesa k městu.
Kdy uvěřím, že jest tu
ve ptačím zhynutí života přípověď?
E: jf; 2006
54