CESTA
Váhavě kráčím cestou,
konečky prstů jak slepec do předu tápám.
A přece mám v očích světla,
a v prsou je vůle.
Jak školáci ve škamnách sedíte řadou,
pozorně sledujete hru, kterou počínám.
Toho všeho nedbám, neboť jsem jako nevidoucí
a oslepen stkvoucími světly.
Je mně, jako bych pohladit jen svůj útulek směl,
dojdu-li tam, a po jeho stěnách jen rukou přejeti jemně.
A potom zas odejdu, aniž kdy zatoužím nazpět:
tak svaté je místo, kam kráčím.
Snad proto váhám cestou
a konečky prstů jak slepec do předu tápám.
Neboť nechci stanouti ve světle jako vzpurný vetřelec,
nýbrž jako vděčný poutník před svojí zázračnou soškou.
7