Tak jako jindy se obilí vlní a horký den sálá a sténá,
tisíců sveřepá radost se daleko promítá,
netečným šuměním věčnosti a zráním zatížena
i modlitba starců přímí se a nadějí prokmitá,
rozkročen sedlák – ženu kol pasu – patří, jak vzešla setba.
Nad klopotou svou shrben cestář dlí. Mé bolesti nikdo nedbá.
Ni mně však, zahryzlá bolesti trpká, neskryješ slunce tvář,
dne neshasíš, neztlumíš ptáků zpěv, víry mé nezvrátíš!
jen popleň můj chlapecký smích – je tentam – a stáda mých veselí zmař,
jen překřikuj, brunátná, bratrský cit a lítost mou úskočně tiš –
já v pápěř tu závěj rozmetám a větrem dám ji roznésti,
radostem trpkým podám tvář a srdce větší bolesti.
Neboť taký jest Bůh, že vyzval mě, abych nad sebe vzhléd’,
neboť taký jest Bůh, že poručil, abych k nohám svým zíral,
abych u země tkvěl, rád letu se vzdal, ač dobře pochopiv et,
a k nohám bratří poklekl, prach s obuvi jim stíral –
protože spravedlivo jest, abych v žíněném rouchu se kál,
poslední z jeho militkých – a bosé nohy rozdíral,
že tehdy, kdy sveřepá radost tisíců v dálku se promítala,
kdy šumění věčnosti slyšeti bylo a zrající pole vlnila se,
modlitba starců přímila se a nadějí prokmitala
a těžká povinnost k zemi ochotně tisíci plnila se,
já jediný volal, stranou a sám, v překotný kolozpěv podletí,
já jediný volal, zbojník a troup, že bolest má přestala boleti,
kdy ty, ó země sirá, pod klenbou oblačných vděků
úsměvem odplácelas marnivou práci dětí svých
a lkavý nářek ukryla v květných a zpěvných závějích,
ó všehomíre bolesti a bolestí malých léku –
na vzdory sobci a na výstrahu zmnožuješ sil svých děj a klid,
záříš a zpíváš, těšíš, trpíš. – Jak bylo možno tak pustě žít!
Vždyť v rukou mých bylo dosti síly a v očích dosti světla,
bych v náručí jal tě a pátral v tvých tazích – znám tebe, znám –
krotká slova, jež prvně jsem mluvil, se na těchto ústech četla,
blaživý třpyt první vysněné pohádky v očích tvých poznávám,
čela tvého oblost – horstva tvoje – ó čase nejčistší lásky,
kdy s takového čela, kdy s mateřského čela jsem, mlád, shlazoval vrásky!
Obzory tvoje šíroširé, krajkovím oblak lemované,
na věčnost mladé a na věčnost mladá svraštělá tvář tvoje – znám ji, znám.
Obětí první, obětí první, milující a milované –
vzpomínám, vzpomínám,
nejistým krokem blížím se z minula k dnešku – ta pouť je daleká.
Úrodně trpím pokorným přerodem v zbožného člověka.
Pod klenbou oblačných vděků dusíš nářek svůj, země kout sirý,
jež důvěrnou řečí mluvíš, jedině sdílnou,
na líci, úsměvnou k radosti dětí, čtu bolest, jež nezná míry,
a laskání chystáš nevděčným synům i dcerám, až polibkem přilnou,
až přilnou zbloudilých vyprahlým rtem, již všeho marně okusili,
až, choří, na tvých trpkých rtech okřejí k smrti – zdroji síly!
Dnes jinak než jindy se obilí vlní, den sálá a zráním sténá.
Kdokoli tímto krajem jdeš – buď z blízka, z daleka –
stůj, marnivá-li bolest jen, co uvnitř tiše sténá,
dál kráčej, kdo jsi přemohl zbojného člověka,
neb touto stezkou přejasnou, trpkou a svízelnou
a těsnou brankou vejdou jen, kdo zcela sami jdou.
Vnitř nelze slyšet ohlasů truchlivých hodokvasů
a příboj mrzkých radostí zní bědně v echu dalekém.
Hluboce zvučí zvenčí krok, krok přísné stráže časů.
A nikde hlásku. – Shledala se země s člověkem.