POHODA
Kterési lásky je líto a líto je kterýchsi jar.
A některých slov, jež zůstala nevyřčena.
Což věříš, že slast toho dne je klamná jak nad marnem pěna
a úraz chvíle této jako celého života zmar?
Ó stačiž mi rozkošný krok, který dítě učiní maní,
aby nad ním a proň kvetl svět věcnou pohodou.
Ó zahladit vrásku s čela odpouštějící dlaní:
Nebe je věčné a modré. Mračna jen pod ním jdou.
Tak věřiti v jarní čas, když závěje jsou a mrazy,
že bychom řekli všichni, byť vše bylo nejpustej’ skláno
– a kdyby se tázali nevěřící: Počneš znovu? –
že bychom řekli: Je krásně žít! Počnu! Ó ano!
64