Má víra Proteus je proměnlivý.
Dnes útočný zuřivý Roland divý,
jenž slovem steče překážky a tesy
nad moři sešplhá. A zítra kdesi
se s pochybnostmi toulá širým krajem.
Tak jako děti stále spolu hrajem,
leč poctivou a krásnou touto hrou
se od cíle mé cesty neuhnou.
Má víra Proteus je podob mnohých.
Zálibu nalezne dnes v krutých bojích,
v nichž vždycky vítězí – a zítra vzdává
se skoku přes potůček. Při mě stává
v mých malých rozhodnutích; marně sháním
ji zítra před velikým odhodláním.
A přec má víra není vrtkavá
a přec můj život není planá hra.
Neb věřím-li, vím, že jsem víry nabyl
poctivým bojem, že mě marně vábil
svět náhod a svět snů. Má krásná víra
se nikdy nevzdá svodům všehomíra.
V zrak hledí světu jako nepříteli,
leč co si zamiluje, v to se vtělí.
A stále mladá, po hrách vyzírá.
Jak smavá hra! A jaká vážná hra.
To není malost víry, co se zdává
mi někdy tápáním: to víra vstává
a se rty semknutými pátrá, pátrá.
V té chvíli nížej hoří moje vatra,
leč nic mě nesklame: v tom dýmu, kouři
je zárodek očistných, nových bouří –
už záhy vzejde nový, čistší plam,
a já v něm znovu sebe překonám.
Večerní krajina mé čelo hladí.
Svou víru cítím, cítím svoje mládí,
vše složky mé s jedinou výslednicí.
Ó, šťastné srdce, o té síle snící,
před níž já zítra na kolena klesnu,
ji v bdění vida tou, jíž byla ve snu.
Buď zdráv, můj dni! Noc již se snesla. – Tma
však zítřkem je již slavně těhotna.