V lůně Vyšehradu věčného už míru
došla celá obec českých bohatýrů.
A jen když se dolů nová rakev sklání,
pohnou se a vzpřímí spící velikáni.
Aby pozeptali nového se druha,
zda už nad vlastí se klene míru duha.
A pak znova zase v starém srdce hoři
do tichého spánku věčnosti se noří. –
Vyšehradský hřbitov pln je davy lidu,
a ta svatá půda chví se ve svém klidu.
To se ti tam dole probouzejí ze sna –
„Bratří, už zas jeden v naši říš se těsná!...
A je tentokráte kdos to v kněžské říze...
vskutku, sám to Václav Beneš ze Třebíze.“
Pohnutí a úžas. „Už i ty?... tak mladý!“
zavzdychl to Evžén... a zas ticho všady.
Za to těžké hroudy, zkamenělé žaly,
na kovovou rakev s hůry dopadaly.
A když stišily se, znělo ze všad k němu:
„Co náš drahý národ?! Povídej, jak je mu?“
Každý ze spáčů se vzpřímil ve svém hrobě,
a již začal Beneš takto volnit sobě:
„Milý Vítězslave, truchlé zprávy nesu:
národ dosud úpí pod jhem litých běsů!
Ještě nemá volnost po tolika bojích,
ještě musí hájit práva otců svojich.
Ještě musí k seči nadšením být veden –
já byl aspoň pérem z jeho vůdců jeden.
Bůh mi poskyt daru hroužiti se cele
v dávný život Vlasti, matky osiřelé.
A já k ní se tulil s láskou nepokrytou –
poznal mistra Jana, stal se Táboritou.
Poznal i rok bědný: šestnáct set a dvacet,
naučil se od něj zraků neodvracet.
Ale zírat směle k bělohorské pláni
jako k pohřebišti českých snů a přání.
Ach, to matky Vlasti byl jen stesk a povel,
bych to do povídek vložil vše a novel.
A já uposlechl, a ten národ český
k zápasům tak sílí jejími se stesky.
A já proto s chutí psal až do úpadu,...
až mi kynul Pán Bůh... v lůno Vyšehradu.“
Kolem opět ticho – jenom nade spáči
lid se ještě loučí s povídkářem v pláči.
„Spijme dál,“ kdos ještě děl jak na útěchu,
„až zas někdo přijde z vlasti živých Čechů.
Snad se jednou přece dostane nám zvěsti,
že náš drahý národ došel svého štěstí.
Do té doby budiž lehký nám tu kámen!“ –
Ozvalo se ještě temné táhlé „Amen!“
A posvátné ticho opět vládne všude,...
než zas přijde jiný – ach, kdo as to bude?