MATČINY OČI.
Když v černém bahně lži zem dusí se a topí
a život není již než zlá a trudná věc,
ne víc než krutý žert, jejž kdosi s námi tropí,
a svět jen ponurý a truchlý blázinec –
když z pekel propasti i s výšin modrozlatých
se chechtá starý Lhář a syčí chladná zlost,
a jakož psáno jest, už na všech místech svatých
stanulo spuštění a mrzká ohavnost –
když otrok odporný ne za hrst ztuchlé rýže,
leč z celé duše psí, jíž imponuje kat,
ne pouze pánův bič – i jeho nohy líže,
ba samu sekyru, jíž zítra bude sťat –
53
když srdce nadarmo sled ruky Boží hledá
v tom lidském svědomí i věčném řádu hvězd –
ty, tichých očí dvou vstaň, připomínko bledá,
ať znovu zašeptá: „On jest, On přece jest.“
1942.
54