ŠESTNÁCTILETÁ.
+ 14. II. 1945.
V ústech dvě perliček šňůry,
ve zracích zornic brillanty.
Směje se? Či to snad shůry
bůžek nám nalévá chianti? –
Pro koho voní a září
kvíteček rosný a bílý?
Kdo s rozradostnělou tváří
pln něhy kdys nad ním se schýlí?
Pro koho tolik té krásy,
půvabu, lásky a dobroty?
Zda záležet, kvítečku, dá si?
Zda ocení všecky tvé hodnoty? – –
Na nebi ohnivá ruka
zlověstná píše znamení.
73
Svět chvěje se, láme a puká,
svět hroutí se v lijáku kamení.
Úzkostně sirény vyjí.
Kdo po mně to vztahuje rámě?
Kam před ním se uteku, skryji?
Domů! K tátovi! K mámě!
Rychle!... Děvčátko běží...
Rychlejší smrt je hladová.
Na dlažbě kvíteček leží.
Sbohem, Evičko Ladová!
1945.
74