Zhluboka dýše polí nahá hruď,
vzduch tetelí se nad vyhřátou mýtí,
v luk matné rzi se leskne mokřin rtuť –
či to už trsy sněženek tam svítí?
Ach, jaký den! Klid v nebesích a záře:
poslední stopy zimních trampot zlých
dnes mladý ženich vylíbat chce s tváře
nevěstě-zemi v šatech svatebních.
Jas, ticho. Potulný jen vánek z jihu
se k skráním lísá vlnou lichotnou.
Ospalá v slunci dřímou skaliska
– dnes při pašijích zotvírá je víla –
i s věží nízkou kostelík i chatrč
tam za vsí, dobrý lov kde na dnešek,
dík zradě, Jagdkommando ulovilo:
dva partyzány, v léčku vlákané. –
Jas, ticho, mír. Ten blankyt bezedný!
Ta země, blaženstvím jež omdlévajíc,
pluje a pluje mořem vesmírným
a potápí se v jeho třpytu zlatém.
Ó, Synu člověka! Je krásný svět,
jak druhdy byl, ta Tvoje zem, jež znovu
se vzdává prudkým jara polibkům.
A stejně svítí zas Tvé věčné slunce
na zlosyny i na spravedlivé.
Ne, nezměnil se ani lidský rod,
to pokolení zlé a cizoložné,
dav proradný, jenž Hosanna! dnes křičí
a zítra: Ukřižuj ho! Ukřižuj!
Až dodnes velikosti nesnáší,
až dodnes proroky své kamenuje.
A stejně marno jako před věky
je umírati za tupé to stádo. –
Ba věru málo, na povrchu jen
proud času bystrý mění tvářnost světa –
tam v hloubce vše, jak bylo, zůstává,
vše bezmála. Jen srdce Jidášů
jsou možná chámštější a otrlejší,
víc přivykly už řemeslu jich duše
a levněji jsou tuším na prodej. –
Zhluboka dýše polí nahá hruď,
korálky tÓnů skřivan s výše roní,
již kvete líska, raší potměchuť,
háj vzlyky lásky zní a mládím voní.
Ach, jaký den! Ten lazurový lán!
Ta země, v něm se shlížející v žasu!
Vesmírný s šumem brázdí okeán,
ztopena v jeho stříbromodrém jasu...