Vyletuje krahuj z lesů hlubokých,
z dřímajících lesů volokolamských.
Mocnou perutí zlostně zamával,
na syrý se snáší kořenatý dub,
z drápů krvavých bílý pouští květ,
bílou květinu – tichou kalinu.
Neletí to z lesů krahuj, dravý pták,
nenese on v spárech bílou kalinu –
hoj, to jezdec mává bílým dopisem,
psaní odevzdává strážím sovětským,
hoj, psaní svého vůdce, štěkavého psa,
bílé psaní pro soudruha Stalina. –
„Chystej,“ píše Němec otci našemu,
„chystej, maršále, zimní kvartýry
pro germánská moje vojska vítězná!
Chciť já letos u vás přezimovati
v Moskvě-mátušce, v bělokamenné,
oj, přezimovati, odpočívati.
Čistě zameť ulice a bazary,
zaber paláce a domy kupecké
oj, pro mé generály, chrabrou družinu,
byty dobré opatř pro mou pěchotu,
teplé stáje pro jízdu a obozy,
kryté připrav garáže a hangary
pro mé kusy, letadla i pancíře!
Nápojů a jídel schystej zásobu:
napec chleba, masa, chutných pirohů,
horkých blinu napec, mastných lívanců,
celé pudy vyval jiker zrnitých,
celé sudy vodky, slavných krymských vín –
míru nemalou – věder tisíce!
Najíst po práci se chceme dosyta,
po krvavé napíti se chceme namola,
oj, poveseliti se, pohodovati.
Bohatýrsky chcem si v Moskvě zahýřit,
dobře v mátušce se chceme poměti,
dlouho v rodné chcem si v teple hověti.
Mně pak v zlatohlavém Kremlu kamenném
v sále trůnním skvostný schystej trůn
z dubu bílého, z drahých mrožích klů,
bílých carů zlatý prestol vysoký!
Na pyšný ten trůn dosednu teď já,
na hlavu si vstavím zlatou korunu,
kol šíje zlatý řetěz carský ovinu.
Zlaté žezlo v ruce budu třímati,
do tvé mrtvé hlavy nohou budu kopati,
Rusi široširé rozkazovati.“ –
Z černých lesů vzletěl sokol, jasný pták,
křídla rozepjal, míří k západu.
V drápech drží květ jak oheň planoucí,
oj, kvítek červený, žhavě rudý mák.
A když nad možajské louky doletěl,
z drápů pustil květ, k Moskvě letí zpět. –
Rychleji než sokol z lesa hustého
na zpěněném vranci kozák vyrazil,
ke germánským zákopům se rozletěl,
Němci drzému k nohám hází list,
oj, dopis-odpověď otce maršála
a celé naší chrabré Rudé armády. –
„Připravili jsme,“ tak v listě psáno jest,
„granátníkům tvým a vojskům zbraní všech
bezpečné a dobře kryté kvartýry.
Hoj, ne žertem dout už začal severák,
vy však dobře budete v nich schováni.
Trochu těsné jsou, je za to však jich dost
a bohdá bude jich ještě mnohem víc.
Už teď je jimi syrá země proryta,
už teď se mohyl chladných nedopočítáš.
Také horkých jídel máme pro vás dost:
oj, šrapnelů a kulí, bomb a granátů.
Štědře hodláme vás jimi uhostit,
do vůle je zapíjeti můžete
v nových bytech svých sněhem tajícím.
Pobudete si přec, hosté převzácní,
v Rusi naší chlebosolné dlouho dost,
než ty vaše kosti v prach se rozpadnou.
Pro tebe pak, psisko vzteklé, krvavé,
připravil jsem, jak sis přál a vzkazoval,
hoj, prestol vysoký s pěkným rozhledem.
Ne z dubu bílého, ne z drahých mrožích klů:
z dvou osik ztesaných, třetí kolmo k nim...
Zlatý řetěz nemám v Kremlu kamenném.
Místo něho však provaz konopný
kol šíje ovineš si běloučké
a my jím na ten trůn tě vzhůru vytáhnem.
Kol dokola se s výšky můžeš rozhlížet
po mátušce Rusi, po široširé,
mrtvýma se rozhlížeti můžeš očima,
počítat, co zla jsi v ní napáchal,
co krve horoucí prolils nevinné,
co srdcí slzami a hořem naplnil,
kolik úst, pse krvavý, tě proklíná.“