Jde parkem Malmaisonským, kde v písek do pěšin
platany staré sypou svůj protrhaný stín,
krok jeho je dnes volný – dnes prvně po letech
se může takto loudat, už není na nic spěch.
Jde, hlava sporovlasá je těžce skloněna
a modrá ocel očí je šedě zkalena –
tichounce šumí stromy, tich pták, jenž na zem slít,
jak všechno by se bálo jej z dumy vyrušit.
Což vzpomíná? Ó moh by. Je tomu málo let
– to bylo po Marengu – hřměl jménem jeho svět
– ne roky, století už – šel tady silen, mlád
a hrdým snům svým chystal se věčný život dát.
Zde Josefina šla s ním, ta jediná z všech žen,
již v pravdě rád měl kdysi – teď spí už věčný sen –
zde díval se jí v oči, v ten modrý nebes jas,
a snil, jak korunu dá v ten rusohnědý vlas –
ne, nevzpomíná... Myslí? Ó přemýšlet by moh
o zvratu věcí lidských... Z Korsiky vyšel hoch
a stal se sudbou světa, nadzemský strašný zjev –
dnes koruna je v blátě a bláto to je krev –
Moh přemýšlet by teskně, jak druhé ženě je,
jež přinesla mu věnem dob šťastných naděje,
na dítě myslit moh by, jež králem římským zval
a s jehož vlásků zlatem si tak rád kdysi hrál –
Ne, nepřemýšlí – cítí. Jen hroznou cítí tíž,
že vše je zakončeno a nenávratno již,
ta tíž je pusta, hlucha, bez jmena, bez slova,
krev, hlava, duše jeho – vše jako z olova.
A mdlá je tíž ta k smrti. A nese ji tak sám –
jen chvilkou pojem všeho se těžce kmitne tam,
však už je bezbolestný, i stesku není tu
jak poučka je vědy, jak pravda bez citu.
Že Osud nelítostný Jej nyní odhodil
jak nástroj nepotřebný. Že není, že už byl.
A Marengo a Slavkov že v říši bájek šlo.
Že není Jena, Friedland. Že jest jen Waterloo.
Co bude? Ví, kde skončí ten postřelený pták?
Ví, kam jej vody nesou, kdys pyšnou loď, teď vrak?
Ví, kam jím vítr smykne mrak smutný ztemnělý,
když byl své vody vylil a blesky vyhřměly? – –
Hle bledá žena v smutku zde kráčí Jemu vstříc,
má oči vyplakané a zmučenou má líc –
oh, Hortense, dcera jeho... Vznes hlavu, zjasnil vzhled
a jako v časech dávných vykročil spěšně v před.
I ona v ten svůj pohled vší mocí nutí mír...
On Veličenstvo řek jí a ona Jemu: Sire –
a hned se rozhovořil o parku, o stromech
a drahé Josefině, kdys paní věcí těch.
Že každý strom a keřík a každá květina
na dobrou císařovnu Mu stále vzpomíná –
jak milovala všecko! Pro její skleníky
že dával palmy vozit až z dálné Afriky.
Že sama květem byla. Sám ruský car to byl,
jenž luznou něhou její se do opravdy spil.
Před smrtí její krátce... Tak směti umřít v čas,
že největším z všech darů, jímž Osud blaží nás...