Tiché odpoledne v létě...
U zaprášené silnice nad dědinou
ani keř se nezachvěje,
nade vším modrá obloha strmí,
rozšiřuje se, rozjasňuje, rozklenuje se...
Nad titěrnými cestičkami úvozovými,
nad komickými palouky v čepici kopců,
nad rozvalenými chajdami u rybníků,
nad nitkami telegrafního drátu,
nad komplexy lidské podnikavosti a energie,
nad světem opic a geniálních zvířat,
nad včerejškem i stoletím –
pilířů nemá ta šílená klenba –
a přece když k zemi docela se sehneš,
div že ji nehmatáš všemi smysly,
ji, pro niž chvílemi ztrácím rozum,
ji přespanilou, přeumělou,
jak jsem ji ve snách si nazval,
když duté větve lesa jak varhany hrály
a moje srdce se třáslo v té hudbě,
ji modrou oblohu strmou,
na tisící pod námi opřenou hvězdě,
zaklenutou, s výhledem do věčna –
zvonici duchů!
Oj, kterak vystavěly ji praruce prabohů,
přeněžnou, přeohromnou, do nekonečna
(vy čápi za lesem, podívejte se!)
hej, na jakém trámu že visí sám zvon –!
Hlavu otáčíš, konce břevnu není,
do nitra svého zříš, nevypočteš mohutnosti jeho,
hoj, ohoj! zamával bych rameny jako křídly,
nadšení zaplavuje mi srdce i oči,
středem země proletět chtěl bych
a ještě tam na druhé straně dívat se, dívat...
Vše visí v prostoru a sám prostor visí ve všem,
zvonice objímá svět a svět je v ní –
od západu na východ a od severu na jih –
pojmy nevystačují –
hej, ohoj! ach! oj a ó! –
ani citoslovce to nevypovědí!
Tiché odpoledne letní...
U zaprášené silnice nad dědinou
ani list se nehne –
tulák ve škarpě ležím a vzhůru se dívám:
jářku, něco se zastavuje ve mně,
jako bych snad už měl vyzvracet krev,
po víčkách mých očí jako by přejela smrt –
ještě něco visí v tom tichu,
jak skřivánčí píseň je to energické,
jak rosa na trávě prapodivné,
nad všechny hromy úděsnější,
a při tom něžné jak tyčinka květu –
cože? – stín ohromného srdce ještě tu visí,
zvon nad zemí má svoji duši,
milion továren svým kouřem to nevytvoří,
opravdu – je něco pod nebem,
stín nade všecky stíny,
okrajů země se nedotýká –
ohromné srdce visí nad zemským tichem!
Jistě nějaká pěkná věc někde se děje:
buď na hoře děcko v lese stojí a zpívá,
nebo dva lidé řekli si upřímné slovo,
nebo snad – bylo by to možno? –
chlap někde mužně přiznal svou barvu –
a praruce duchů znovu se objevují,
stávají se nějak zřetelnými,
a zvonice, moje zvonice –
ty andělsky vzdušná moje stavbo! –
vystupuje všemi obrysy z nicoty,
srdce zvonu odráží šustivě paprsky léta
a... a... nepohnulo se?
Mé srdce teď zadržte vlastní, dovedete-li,
dá-li se ono v nejprudčí ze všech let!
Vidím je... Visí... Je větší než měsíc,
větší než země, než deset sluncí,
a kdyby se rozhoupalo, zakymácelo,
a přilnulo jediným nárazem
k těm stěnám modravým v nekonečnu –
oh!
myslím, že by přiběhly hvězdy k naší,
všechny smysly mé se soustřeďují –
myslím, vážně si myslím,
že by se znova narodil Spasitel světa...
Bim...! Ne, ne!
Nehýbá se! Visí!
Bum...! O ne! Praobyčejná halucinace!
Bim bam bim – však by tak nezvonilo,
má lebko, máš-li v sobě velký sen,
nemysli dětinsky a raději zašum
a odpovídej pomlčkami –:
Má zvonice duchů,
má objímá tě duše,
vpíjí se, zabodává do každičkého trámu,
obletuje tvou velkolepost,
ztrácí se kde v jaké skulině tvé podlahy,
snáší se až ke tvým prazákladům tam dole,
převrací tě, staví tě z Venuše k Martu,
z Plejad k Zemi tě prohlíží si –
a jaké šílenství! – tvé chytit chce srdce,
jak moucha usedá na něm,
a kdyby tak mohla, mohla jím hnout..!
Tiché odpoledne v létě...
U zaprášené silnice nad dědinou
ani list se nehne...
U čerta! starý idealisto,
učitelé světa jsou přece mrtvi,
co napověděli, shltilo prázdno –
ztratili se jako úhoři v moři
a tvoje přespanilá oj! oj! zvonice duchů
duševně nějak podezřelá je...
Ďáble!
Je mrtva!
Řítí se! Rozplývá se...
Zvonu není, zvonice není –
i to velké srdce se ztratilo nad horami
a v hlavě jenom povodeň zbývá,
špinavá nuda všemi smysly se valí:
hu! všechny domy jsou slepé a uzavřeny,
hoho! všechny výšky se přikrčily,
chacha! mrzáci duší na větvích jako strnadi sedí
a cvrlikají, že prý jsou šťastni...
Otče náš, slyšíš je?
Otče náš, ty na nebesích?!
Posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé...!