CHLAPCI.
Vnuk rychtářův se zadumal,
kams do daleka hledě s meze.
V tom, kde se, hoši, kde se vzal,
ajta, Mikulka Nácků leze
tam po protějším svahu strže.
Bič opravdovský v ruce drže
a v druhé dlouhou oprať z lýčí,
stál v kacabajce děravé,
a bělavé a zvědavé
ven z kalhot se mu dralo mlíčí.
A za ohlávku na oprati
dvě kozy táhly: jedna hot
a druhá čihy, o závod
16
však obě. Žalno povídati.
A Mikeš v oprať zapleten
tu stojí, nemůže se hnout.
Ťfu, čerti! Těžko rozhodnout,
kdo v onen jasný, letní den
na pastvu vedl: Mikeš kozy,
či kozy Mikše? Vědí bozi.
Však rychtářský, jen zmerčil jej,
pln vítězného pohrdání
zahoudl na něj z nenadání;
vždyť bylo krásně tak, ohej!,
vždyť deset let mu minulo,
vždyť výše stál! Ach, mnohou pračku
ti měli spolu... „Mikulo,
kolik pak je ti let, ty špačku?,“
naň volá v pýše se své výše,
by zahanbil, by zdrtil jej.
A Mikulka, ne, dřevo spíše,
ach, propad’ by se nejraděj’,
však zamotán je do oprati,
a kozy táhnou, jedna hot
a druhá čihy, o závod
však obě. Žalno povídati.
I stojí Mikeš, hluch a něm,
jen do země se dívá stranou.
Však dosud život hárá v něm:
17
dva praménky mu z nosu kanou,
dva praménky, dvě slzy družné,
zavlhlé, bělostné i pružné,
jimž volně téci, splývat níž
on občas těžkým vzdechem brání,
a nazpět, nazpět v rodnou skrýš
jež marně loudí, marně vhání,
až posléz krátkou žití pout
jim náhlým ruky vzmachem zhatí:
Tam na rukávu spočinout
je raděj nechme, lidé zlatí!
Stál, čekal trapič, zda-li přec
ozve se oběť. Její mukou
se kochal, pás’. Pak mávl rukou
a upaloval přes kopec.
A Mikeš, Mikeš, hluch a něm,
jen do země se stranou dívá.
Však sotva sok je za kopcem,
odvážně, vzdorně v sled mu zpívá:
Ať si si je, co chce,
třeba vosum.
Já pudu na střešně
ke Šmrkosum.
18
Ať si si je třeba
vosumdesát.
Budem’ je s jejícho
Vinckem česat.
Ať si si je, co chce,
třeba dvě stě.
Naše maminka je
dneska v městě.
Ať si si je třeba
akojako želez.
Je tam na jarmaku,
dostane za Straku
pytel peněz.
Koupí mně tam boty
s holínkama.
Pěkný, nový, žlutý,
pořádně vokutý
podkůvkama.
Pudu v botách na pouť
do Petrovic.
19
Ty nepudeš s náma,
nedaj’ ti pajmáma
rychtářovic.
Já pudu do Petróóvic.
Koza, na chleba, na!
20