DRVOŠTĚP.
Ó jak se rozjasnila stráň,
když slunce na ni padlo z rána!
Jak byla modrá nebes báň,
jak čista, bouří vykoupána!
Jak bylo klidno! Smrk a bor
druh podle druha mlčky stojí,
jen občas v tichý rozhovor
a vážný zahloubá se chvojí.
Z hluboka časem vzdychne hvozd,
jak ze sna zazmítá se smrčí, –
a mlčí nebes hlubokost
i lesy. Stromy stojí, mlčí,
tu stojí, v půdu vnořeny,
tu životem svým drsným žijí
21
a mozolnými kořeny
z ní živiny i sílu pijí.
Den srpnový se rozedníval
a probouzel se jitřní les.
Hoch přede dnem už byl tu dnes,
ty loňské zlomy vydobýval.
Stín ležel ještě pod lesem,
a lukou mlha valila se.
Však stráň! Jen slunce vlítlo sem,
směje se v beryllovém jase,
a silicemi zavoněl
i stoják-les i mladič hustý,
zajiskřil rosou, hmyzem zněl
keř ostružin, mech kyprý, tlustý,
veškeren pyšný nach své řízy
na odiv prostřel sličný vřes,
vesele v slunci blýskly břízy,
a dýmal starý, moudrý les.
Peň smrku teplý obejmuv
hoch ležel, hlavu na kameně.
Za párem brčálových žluv
do nebes hleděl zamyšleně
a viděl: oblak na oblak
se vyvaloval na západě
a oblohou, kam stihl zrak,
22
šly v bílé, mlčelivé řadě, –
jak mocných borů vrcholy
se kolébaly na blankytu,
balouny oblak nebem šly
nad nimi velké v tichém svitu,
vnořeny v nebes hlubokost
šly bílé, tichy, zamyšleny,
tam toužíce, tam unášeny,
kde v modrou dál se ztrácel hvozd.
Hoch župku shodil: „Vzchop se, vzchop,
můj topůrku, hej, lítej ruče!
A bij, a mlať a tluč, eja hop,
tak jako bednář na obruče!
Sluníčko jasné, svítej, svítej,
dřív nežli zvíš, jsme suku blíž,
hej bim! a prásk!, jen výš, jen výš,
topore, ke všem čertům lítej!“
I smál se v slunci dobrý les,
až korunami smrků kýval.
Hoch, v očích zář a v srdci ples,
na celé kolo v lese zpíval:
„V úvozu cestu spravil jsem
a ve stráni jsem pařez dobyl.
Přes potok dole pod kopcem
most kloudný s brlením jsem zrobil.
23
To se mi líbí: Časně vstát,
do vody skočit. S jarou silou
jak s pírkem s pořízem si hrát,
sekerkou, nožem, rýčem, pilou.
Mne znají v lese, já znám hvozd,
mám rád jej, jeho tvorů hlasy.
Veverka, rudoch, černochvost
zde v borku na mne přivykla si.
A ještě v noci: spím už, spím,
a na zvěř líčím, slyším ptáky.
Ohromné ve snu nacházím
choroše, hříbky, kameňáky.“
Zelené vršky borovic
v blankytu vlají usměvavě.
A svítí stráň. Ne, nechtít nic,
ne, nechtít nic, jen jasno v hlavě,
cit prudký v prsou hlubině,
dík za života každou chvíli,
a hledět s láskou, v dubině
jak poletuje motýl bílý,
jak v kapce smolné blýská třpyt,
jak pavouček svou síť si spřádá,
a pro lásku k světu učinit
vždy víc, než spravedlivost žádá...
24
Hoch přede dnem byl v lese dnes,
ty loňské zlomy vydobýval.
Jak moře slavně hučel les,
pták ohnivý mu k práci zpíval...
25