SOUMRAK V LESE.
Překrásný letní zhášel den,
za hory slunce zapadalo,
na hnědou půdu, rudý kmen
veliké, světlé pruhy stlalo,
hrál ještě světlem lesa kraj,
a zlatě zářil vrchol buku,
však v nitro lesní beze zvuku,
již beze zvuku vešel taj.
Nešuměl bor, byl modřín tich
i jedle, opodál jež stála,
a bylo, chvílí tou že v nich
tichá se bohoslužba dála, –
bylť v mlze siné každý kmen
jak svatyň z nitra osvětlen...
48
A lesních zřídel hrčení
slyš, náhle jak by sesílilo,
a ještě zřetelnější bylo
kosmatých větví mlčení...
Jedenkrát ještě naposled
svit prudký korunami šlehl,
zachvěl se, zhasl. Naposled,
sluníčko, lásko, naposled,
sbohem, sbohem!... I ztemněl svět,
stín velký mlčky k zemi lehl,
ze skalin temno plížilo se,
zalehlo mladič, kleč i vřes,
rostlo tam, rostlo v chladné rose,
objalo velký, smutný les,
les bratrský... On tichý byl
a zádumčiv, jak úsměv toho,
kdo v žití tomto trpěl mnoho,
kdo miloval a odpustil,
jak neusínající žal
veliké lásky, marně dané,
veliké, tvrdou sudbou štvané
a ubité... Hoch nechápal,
tam v mlází ukryt pod křovinou,
proč velké slzy tiše plynou
mu z očí; proč vše tiché jest,
jak srdce člověka, jež bilo,
hořelo, žhnulo, zápasilo,
umdlelo, mlčí. Tiché jest,
49
již nedoufá... – On plaše vzhlíží,
vše vidí. V prsou těžký žal,
netušil tehdy, nechápal,
co tíží je, co tak je tíží...
50