Hor tvrdou půdu, bratře, orali
ctní předkové po přeslici i meči.
Náš otec písním učil horaly
a lásce k svobodě a rodné řeči.
Bratře, je živ životů našich vzor,
jak druhdy opájí štít jeho bílý.
Jak druhdy jasna, vede syny hor
památka jeho svatá, těší, sílí.
Jak on ji miloval, svou rodnou zem,
a jak ji srdce předků milovala,
i my, i my ji, bratře, milujem,
vše dobré usilujem, co nám dala
jí navrátit, co z lásky dala nám
jí z lásky dát, svou prací, svými činy,
svým životem. Já pro ni v rytmy tkám
hor našich řeč, té drsné vysočiny,
a jejích niv a pastvin zvuky dumné
ty splétáš v hudby harmonie umné.
A pro ni silou lásky tvořící
my, statečni i něžni, rozpínáme
most závratný, duhami hořící
k vidině nevýslovné. Za ni dáme
v hodině slávy, blaženi, svou krev.
A někdy v cestě strohé k velké tuše
hlas její slyším. Hvozdů rodných zpěv
promluví v krvi. Zachvěje se duše,
v dlaň hlava klesá, starý vstává sen,
steskne si srdce siré, osamělé
být s tebou, země, s tebou, tobě jen
dát všecku lásku přísnou, z duše celé
se starati, že ovsy mohou klást
s neděle, dá-li Pán Bůh, hnědku kovat
že půjde pacholík, a vypráškovat
že třeba jednou místo farskou část,
že jalůvka se běhá, z kterých míst
brát v lomu kámen, les kde porážeti.
A po nedělích v Postille si číst,
na návsi se sousedy rozprávěti,
jak žita sypou, moc-li ječmen platí,
len jak se ukazuje, pentlovatí.
A odevzdavše po lopotě perné
i dům i statek syna ruce věrné
i hovádka i ruchadlo i bránu,
zesnout v Pánu...