Od nepaměti půdu orali
ctní předkové po přeslici i meči.
Náš otec písním učil horaly
a lásce k domovu a k rodné řeči.
Je v našich srdcích živ, náš světlý vzor,
jak druhdy skvěje se štít jeho bílý,
jak druhdy vede, chrání syny hor
památka jeho svatá, těší, sílí.
Jak on ji miloval, svou rodnou zem,
a jak ji srdce předků milovala,
ó kéž i my, i my ji milujem,
kéž vše jí splatíme, vše, co nám dala,
jí vrátíme svým životem, svou prací!
Šťasten, kdo béře, šťastnější, kdo vrací.
A často jejích niv a lesů hlas
k mé duši volá na života pouti.
Pod známý krov by chtěla zalétnouti,
jak vlaštovka se vracet zas a zas.
V dlaň hlava klesá, starý vstává sen,
zatouží srdce siré, osamělé
být s tebou, země, s tebou, tobě jen
dát všecku lásku přísnou, z duše celé
se starati, že ovsy mohou klást
s neděle, dá-li Pán Bůh; vranku kovat
že půjde pacholík, že vypráškovat
je třeba znovu ještě farskou část,
že Jatela se běhá, z kterých míst
brát v lomu kámen, les kde porážeti...
A po nedělích v Postille si číst,
na návsi se sousedy rozprávěti,
jak žita sypou, moc-li ječmen platí,
len jak se ukazuje, pentlovatí...
Pak odevzdati po lopotě perné
i dům i pole syna ruce věrné
a v práci, prostřed požatého lánu,
jak děd náš kdysi, tiše zesnout v Pánu. –
Leč jiný, bratře, přiřčen úděl nám:
Niv našich zvuky, pastvin hlasy dumné
ty splétáš v tónů harmonie umné,
já slova řeči rodné v rytmy tkám.
My, první z rodu, na posvátný luh
jsme vkročili – a ze snů, vidin, tuch,
most v Nedostižno, duhou hořící,
kleneme, seč jsou naše síly skrovné,
a silou lásky, divy tvořící,
vyslovit usilujem Nevýslovné.
A staré rychty naší bílý štít
tam v klínu kopců drsné vysočiny
již nad jiným zas rodem bude bdít
a jiné chrániti, ne naše syny.
Tak život chtěl. Štít jiný zůstal však
nám oběma. A před otcovou tváří
až kdysi stanem, s nezmenšenou září
vstříc planouti nám bude Jeho zrak,
jen odevzdáme-li mu v onu chvíli,
jak nám jej svěřil – čistý štít svůj bílý.