GALEJE.
Jak řadou kráčejí, já zřím je v duchu,
z nich každý okovů svých vleka tíž,
a v budoucího zla ponořen tuchu
pod biče ranou sklání šíji níž,
jak ptáku závidí, jenž v čistém vzduchu
své trylky volně k nebi nese blíž,
má štěstí, svobodu – ti trpkou práci –
bič přeruší již další meditaci.
Za dlouhou řadu takých těžkých roků
přec nezrosila slza jejich tvář.
Je posílilo v každém trpkém kroku,
když pohlédli Naděje na oltář,
že z krve jejich paží, hlav i boků
jim přece jednou svitne spasná zář,
že jitro, v kterém Smrt je ukolíbá,
jim rány jejich zacelí a zlíbá.
22
A my, jenž okovů též nesem tíži,
již na duši nám chmurný Osud dal,
z nás každý trpělivě hlavu sníží
a nese břímě tiše, jak je vzal.
Ať nikdo k nebi spásy nepohlíží,
přec žádný z nás též trpce nezalkal.
Nač by se věru v oko slzy vlily,
když není světla, v němž by zazářily?
Tak oběma je nám jak zvěři štvané.
Přec v konec oni šťastnější jsou nás.
Jim v strasti té jak slední slza skane,
jak slední reflex za obzorem zhas’,
tou chvílí nové jitro vzplane,
a z okovů jim křídla vzrostou v ráz.
Až naší hmotě otevře Smrt brány,
dál bude cítit duše staré rány.
23