U břehu ztroskotaných (1907)

1905–1906, Vladimír Frída

VLADIMÍR FRÍDA:
U BŘEHU
ZTROSKOTANÝCH

TISKEM EDVARDA LESCHINGRA V PRAZE
[1] 1905–1906
[2] Sedm duchů:
Zem, moře, vzduch, noc, hory, vichr, hvězda tvá se kloní tobě, dítě prachu, teď! Sbor duchů jich tě pánem nazývá, co chceš, ó smrtelníku, odpověď!
Manfred:
Chci zapomnění!
První duch:
Zač? – A v čem? – A proč?
Manfred:
Jen toho, co jest ve mně! – Čtěte tam! Vy znáte to a mně to nelze říci.
Byron, Manfred.
[3]
U BŘEHU ZTROSKOTANÝCH...
U břehu ztroskotaných stanuli jsme konečně. Je tiché moře do dálek se vlnící, jak kdyby nikdy před tím bouři bylo nevidělo. Kde dříve o břeh lámala se vlna bílá tak vzdorně – krotce teď se vrací v klidnou pláni zase. Jen zlaté slunce, v kterém zbělely kdys kosti těch ubohých, již před námi zde nalezli své hroby, to slunce připomíná, že je někde život, jenž jednou také naším byl, a v nějž se nevrátíme. Tam daleko, tam za obzorem v mlze kdesi jsou kraje ty, v nichž se ta pohádka kdys vyzpívala. Leč dozněla již, skály nesou prázdné echo. – – Svůj obraťme teď krok do jiných krajů, v nové cesty. A půjdem po skaliskách, kde svit luny bloudí po prachu těch, jež před námi sem zanes’ Osud věčný. – – – – – – – – – – – – – – Je tiché moře do dálek se vlnící – – – – – 5
HOŘKÉ FIÓLY.
[7]
HORA SNŮ.
Tak dneska v mysl se mi vrací zase ta dávná pověst, již znám z mladých let, o hoře té, zkad nemůž’ nikdo zpět, kdo vešel tam jda po vábivém hlase. Kdo na oře vsed’, jenž se před ní pase, jenž potom v šílený se dal s ním let, jak hlavu sklonil ten, jenž vše tam shléd’, když přece vrátil se po dlouhém čase. Kdo sed’ na oře, jenž je Naděj v žití, ten marnost všech svých cílů teprv cítí, kdo třebas jednou jenom v nich se zmýlí. Když ze sna procitne, jenž uběh’ chvílí, kdo vyšel v jitru kdys rozkvetlým polem, zří teprv teď, že zšeřilo se kolem. 9
SONET.
Kdyby člověk vždycky napřed věděl, co jej jednou v žití asi raní, v zítřek bolesti vstříc tich by hleděl, v minulost se pouze usmál na ni. Pevněji by v člunu svojím seděl, kdyby znal, kde vír je v mořské pláni, ani slova více by juž neděl, až by zřel, jak vrak se v hloubku sklání. Klidně jako polem po západu šel by skrze Osudů svých řadu tam, kde tóny mrou a duhy blednou. Tišeji by veplul v Odevzdání, po slunci se ohléd’ ještě jednou maje v tváři jeho pousmání. 10
POHÁDKY.
Naše bába pohádky své vyprávěla v kruhu dětí vždycky slunce po západu. Z jejích úst jsem slýchal mnohou dobrou radu. Moudrost a též láska v slovech těch se chvěla. A když jednou se soumrakem skončit chtěla, hošík malý za sukni ji zátah v zadu. S úsměvem do rukou vzala jeho bradu, a když zřela, jak se chvěje, děla: „Dítě, neboj se a jdi jen klidně spáti, pohádka je sen a ten se nenavrátí.“ – – – – – – – – – – – Život šel dál s bolestí svou a svou prací, sny se v niveč rozplynou a cesty zhatí. Divně po létech se hlas ten v duši vrací: „Pohádka je sen a ten se nenavrátí“ – – – 11
ŽIVOT.
Život věru jest jak skřínka Pandořina; krásným bohů darem zdá se v prvém mžiku, věnem, které dali věční smrtelníku, květem nejkrašším, jenž spadl s jejich klína. Taký šťastný sen je dost již velká vina, aby dřív, než se rtů splynou slova díku – jak již zmar se tají v každém žití vzniku – vynořilo se zlo, bolest a strast jiná. Čím jsi rost’ a več jsi doufal, bolí, pálí, pykáš teď, že otevřel jsi žití bránu. A přec k tomu boji vezpod naděj dali. Proto lehce sneseš cestou každou ránu, proto úskalím tím propluješ k ní snadně. Trochu tepla... zklamání víc... a jsi na dně. 12
V ZIMĚ.
Ó matko Země, bílým pláštěm kryta ty dlouhým o jaru jak snem by zpita teď klidně spíš. Ó, zdali víš, jak mnohá vráska v skráň tvou věčnou vryta? Přec vždycky v nové jaro doufat smíš. Až paprsk první tvoje stíny zvíří, vše ozáří a zase s žitím smíří, zříš všude hned se rosu chvět, až uslyšíš, jak skřivan v trylcích hýří, na holé větvi spatříš zářit květ. A duše ty, kde k tvému jaru brány, kde paprsek je v tvoje pusté lány? Ten dávno zhas. A všude mráz je kol. Kde květ? Co rosou na tvé rány? Kdy k tobě slétne skřivan s písní as? 13
PARK V ZIMĚ.
Odpoledne smutné, oblaka jsou šedá, holé větve vichr znovu rozechvívá, ticho, kde pták jindy při červáncích zpívá, prázdno v místech, v kterých jindy v jitru sedá. Přes zeď, kde kdys kvetla magnolie bledá, upřeně se v dáli oko moje dívá, v kraje cizí, jež houšť větví v létě skrývá; oko stále nové vidí, nové hledá. Tak i život, dokud jeho jitrem jdeme, myslíme, že žijeme jen v středu květů, za nimi že Bůh a to, co rájem zveme. Illuse když Osud s větví duše svěje, obzory se otvírají nových světů, v kterých se však slunce léta neusměje. 14
ZIMA.
Ticho, pusto, prázdno kolem. Ani lístek nepohne se, když jej stáří k zemi snese. V dáli mizí brázdy polem. Nad bezlistým, holým stvolem pták se vznáší a se třese, padá v břečťan, který pne se zapadlým za vodou dolem. Odpolední slunce vrhá na led strouhy vrby stíny, mraky těžké sněhem trhá. Zvolna zaniká v hor klíny, večera chlad z dálky vane, v modru tiše hvězda vzplane. 15
HOST.
Vždy, když v šero celý pokoj splývá a dech večera tak klidný skane, venku sem tam matné světlo vzplane, větev černá tiše v okně kývá – přes rámě kdos v klávesy se dívá v tóny žalné, v tóny bouří štvané, a když zvednu se, též tiše vstane, za mým jeho krok klid rozechvívá. Kam jde, odkud přišel ten host stálý? Vzpomínka či Smutek dávna zve se? Duch, jenž rád měl hudbu v žití, a teď přišel poslechnout ji z dáli jako květ, jenž krůpěj v sebe chytí? – – – Zmírající krok již v dál se nese. – 16
Jest srdce jako pohádkový květ, Jest srdce jako pohádkový květ,
jenž po dlouhé vždy době otvírá se, jak praví pověst, jednou za sto let se rozvine, kol ozáří tmy zase.
Jest srdce jako Fénix, zlatý pták, jenž dřímá dlouho oblak ve objetí, jenž plamenem své krve jde, a pak zas očištěn a silný vzhůru vzletí. Ať pohas’ květu svit a ptáka jas, vždy za sto let zas zazáří jich vděky – mrtvému srdci nové poupě zas a novou peruť nedají ni věky. 17
Co jsou platny mi mé chudé verše a mé rýmy, Co jsou platny mi mé chudé verše a mé rýmy,
snivé oči Tvé když nikdy nebudou víc mými. Pták, když smutno je mu k smrti, přece vyzpívá se, já když počnu, žal se nový v duši zrodí zase.
PROČ?
Odkud„Odkud krůpěj ve tvém oku?“ „„Dlouho jsem se v slunce díval.““ „A proč nyní, když juž zhaslo, jedna krůpěj vzrostla v příval?“ 18
PÍSEŇ.
Slabé slunko pozasvitlo, ale v stínu leží sníh. Cos jak úsměv v očích kmitlo, kdo ví, co slz dříme v nich? A přec paprsk padne jednou v každou z nejsmutnějších lích. Po bouřích se duhy zvednou – – – Nereptám již a jsem tich. 19
SLOKY.
I.
Těch listů z knihy žití několik dnes kéž by ještě bylo nepopsáno, by člověk tak, jak kdysi v štěstí zvyk, zas příští jasné pozdravit moh’ ráno. Neslyšet v nitru bojů, vášní ryk, a v srdci, jež by ze snů bylo stkáno, mít pro zem píseň a pro sebe dík. Ne, marno... vše zůstane nesmazáno.
II.
Ba marno... A přec snad je lépe tak, než znovu vždy se zítřka báti a západu, jímž den se zkrátí, svůj nésti dík jak unavený pták, jenž každým dechem jen, jak vane v jeho sen, je ihned poplašen a marně po něm točí hned svůj zrak. 20 A lépe jest, než požár příští, zřít vždy v zoři krev již vycezenou, jež byla drahou žití cenou, a jež se nemůže zpět do žil vlít, byť chtěl jsi znovu zas zlomený zcelit klas. To nezhojí ni čas a marně voláš: znovu růst a chtít. 21
GALEJE.
Jak řadou kráčejí, já zřím je v duchu, z nich každý okovů svých vleka tíž, a v budoucího zla ponořen tuchu pod biče ranou sklání šíji níž, jak ptáku závidí, jenž v čistém vzduchu své trylky volně k nebi nese blíž, má štěstí, svobodu – ti trpkou práci – bič přeruší již další meditaci. Za dlouhou řadu takých těžkých roků přec nezrosila slza jejich tvář. Je posílilo v každém trpkém kroku, když pohlédli Naděje na oltář, že z krve jejich paží, hlav i boků jim přece jednou svitne spasná zář, že jitro, v kterém Smrt je ukolíbá, jim rány jejich zacelí a zlíbá. 22 A my, jenž okovů též nesem tíži, již na duši nám chmurný Osud dal, z nás každý trpělivě hlavu sníží a nese břímě tiše, jak je vzal. Ať nikdo k nebi spásy nepohlíží, přec žádný z nás též trpce nezalkal. Nač by se věru v oko slzy vlily, když není světla, v němž by zazářily? Tak oběma je nám jak zvěři štvané. Přec v konec oni šťastnější jsou nás. Jim v strasti té jak slední slza skane, jak slední reflex za obzorem zhas’, tou chvílí nové jitro vzplane, a z okovů jim křídla vzrostou v ráz. Až naší hmotě otevře Smrt brány, dál bude cítit duše staré rány. 23
FRAGMENT Z ANTICKÉ TRAGEDIE.
Vy, jenž jste zřeli vznikat svět a dívali se v první ráno, my, jimž jen před vámi se chvět údělem v žití bylo dáno, přec můžem směle s vámi v zápas jít: Váš bol jen bleskem a ne v duši do lůna odvěkých skal bije, proud vašich slzí slunce suší a oceán je v sebe vpije – my bolest svou dovedem v sobě skrýt. 24
ZNOVA.
Znova bušit v bránu, jež se neotvírá, jako žebrák, jenž se v hadrech choulí nahý, – zvyklý šťastnější jen z dáli vídat prahy – a co jinde smetlismetli, s úsměvem vždy sbírá. Znova, ať se hrdost tomu mocně vzpírá, vidět ve snách obličej jen její drahý, místo líbat jej, zřít pouze matné tahy, a jak srdce v touze po životě zmírá. Marně zřít, jak na každý se paprsk třese, večer tušit, jaké boje zítřek nese, každý den si myslet: dneska naposledy! Hledat útěchu, když uchopíš se práce, staré thema to a staré variace, nikým neslyšen být – nejlíp zmlknout tedy! 25
JÁ VSADIL ŽIVOT NA JEDINOU KARTU.
Já vsadil život na jedinou kartu; že prohrál jsem, mou přece snad je vinou, že nikdy nechtěl jsem zvoliti jinou, a zemřít chtěl jsem s Tvojím jménem na rtu. Já spěl jsem v žití za jedinou metou, já za sluncem šel, jež nemělo skvrny, a nechápal, proč Osud tam dal trny, kde mnil jsem, že mi polibky Tvé zkvetou. Já svěřil život jedinému proudu, jím chtěl jsem dospět klidných břehů jednou, jak ptáci, již se s jitrem v azur zvednou a večer klesnou v tichou pole hroudu. – – – – – – – – – – – – – Tvou kartu vynes’ Osud v okamžiku, Ty’s došla slunce, jímž vše v srdci taje, Tvůj žití proud Tě dones’ v snů Tvých kraje – – Jsem tich a šeptám jen modlitbu díku. 26
PÍSEŇ.
Dlouho chtěl bych jít tou cestou bědnou, jež náš život jest, vědět jen, že naleznu Tě jednou u konce svých cest. Pohádkou by se mi všecko zdálo, vše bych zřel kol kvést, šel bych k světlu stále, jež by plálo u konce mých cest. Lehké bylo by mi břímě, které pomohla bys nést, v mžiku byl bych přes úskalí steré u konce svých cest. Byť bych třeba kráčel nocí pustou, která nemá hvězd, jistě šel bych každou mlhou hustou ku konci svých cest. Hloží bude – údělem mi dáno – v mou se cestu plést, nenaleznu nikdy nové ráno u konce svých cest. 27
ŽALM.
A nevyslyšel jsi, Hospodine, volání mé: neb veliká poušť obkličuje mne. Hvězdy bledly po širém nebi: a já stále volal k Tobě. Tys poslal slunce první paprsky: ty vysušily slzy mé, leč nespálily duši. A nevyslyšel jsi, Hospodine, volání mé: neb veliká poušť obkličuje mne. 28
MĚSÍCI.
Sta pěvců upřelo již k Tobě oko svoje, a každý něco jiného tam zřel. Tak jeden z nich o bílém květu pěl, a druhý viděl tryskat křišťálové zdroje. Zas jiný řek’, že’s krůpěj v žití trpké znoje, že’s opál, který s trůnu Boha sjel, že’s pozdrav z niv, kde kvete asfodel, že’s oko, které hledí v tiché lidské boje. Já v tobě zřím se světlo oné touhy chvíti, před slunce paprskem jež do stínu se tiskne neb zmírá již a bojí se zas znovu žíti. Když slunce zapadne, tu vzplane ještě jednou, jak zory první záře po obloze tryskne, tu svity touhy zmírající opět blednou. 29
SESTINA O ZAPADAJÍCÍM SLUNCI.
Jsou stopy krvavé, jak zapadalo slunce, když opouštělo zde své květy, moře, hudbu, když sledně zaplálo tu v červáncích, v svých troskách, než zahalilo tvář svou v šedý závoj mlhy, by nezřelo zář hvězd, jež rozsvítí již večer, jež místo něho teď plát budou tichou nocí. A jistě dlouze zněl tou tichou, temnou nocí zpěv smutku, labutí, jejž v konci pělo slunce, než jeho slední tón pak zdusil šerý večer. Kraj celý zachvěl se, když uslyšel tu hudbu, jež moře brázdila a ztrácela se v mlhy a zanikala tam, zkad vyšla – ve svých troskách. Po cestě znavena v svých spočinula troskách, po cestě bez konce, jež byla bez hvězd nocí. Ji nikdo neslyšel a všude našla mlhy; v sled vrátila se tam, kde umíralo slunce. Ať venku tichá poušť, to mělo zas přec hudbu, v něm radost vše, vše jas a venku temný večer. 30 I v moje srdce kdys se tiše vplížil večer, a to v svých vzpomínkách teď klidně dříme, v troskách a dávno odvyklo již poslouchati hudbu, jež nikdy nezazní tou hrůzně tichou nocí. Tak zvolna noří se v tmu, hasnouc srdce-slunce bez síly rozetnout kol sebe husté mlhy. Přec něco zaplálo v ty jindy pusté mlhy a nebyl bezhvězdný tak zcela jeho večer. Cos náhle vytrysklo jak nad rákosím slunce, a růžnou lilo zář po chmurných jindy troskách, již nelze potlačit ni nejtemnější nocí: mé srdce našlo zpěv, své světlo i svou hudbu. Leč když jsem poslal v svět tu skromnou svoji hudbu, jak slunce vysílá svůj reflex v pozdní mlhy, bez echa vyzněla, jak vítr skučí nocí. A v konec vrátila se přec v můj klidný večer. Tam silně vyzněla, byť brala echo v troskách. Ji v smrti zlíbalo zapadající slunce. Proč slunce zase ždát, když jednou vzešel večer, proč hudbu čarnou chtít, když jdeme tichou nocí? Kol mlhy bolesti... dál stojím ve svých troskách. 31
ECHA Z RÁJE.
[33]
ECHA Z RÁJE.
Z nás každý taká echa v duši nosí, jej provázejí poutí žití celou, je slyšíme znít bouří rozechvělou i sladce šeptat ve krůpěji rosy, i v trylku ptáka, jenž pod oknem prosí – vše v jitru, než se promění v noc stmělou, kde pták svou píseň nevyzpívá vřelou, kde květy jsou, jež nikdo nepokosí. A v každou bolest trochu těchy svítí: toť přece dobrou za život je cenou, jak Mojžíš kdysi ve večeru žití z hor Vzpomínek zřít zemi zaslíbenou. Je šťasten, kdo můž’ říci mroucím dechem, že slyšel kdys přec, co zní dnes jen echem. 35
SICILIANA.
Jen řádek několik... již lampa dohořívá, a venku vítr v černých haluzích se honí, jen řádek několik, v nich vše, co duše skrývá, ať verše mé do vichru zápasu v noc zvoní. Co nepoví můj rým, ať pták Ti v okně zpívá, mým vzdechem, jenž Tě nestihne, ať svlačec voní. V tom lampa dohasla... kol čirá tma... co zbývá... Hvězd vzplála z mraku zář, když píši to vše pro ni. 36
INTIMNÍ CHVÍLE.
Dnes zase vzpomínám, když večer dohas’ již, jak v starém parku šla jste cestou ke mně blíž. Tak těmi květy šla jste tiše, sama květ, já slyšel v srdci ptáků hlas a štěstí pět. Já tehdy netušil, že v také chvíli prosté mé srdce procitne a s Vaším tolik sroste. Teď táhnou slunné dny ty po létech mou duší, je, věřte, tepla víc v nich, nežli srdce tuší.
KDYŽ PADALY HVĚZDY.
Hleď, duše, moje oko jest jak dnešní nebe plné hvězd. Ty stále padají, a přec jich neubývá, tak oko moje nějakou vždy slzu skrývá, že jejich lesk, či snad svůj stesk, že jejich zář, či snad Tvou tvář nemohlo dneska klidně snést. Srpen.
37
HRST KVĚTŮ.
Přec nesu ještě dneska hrstku kvítí, v něm vše, čím srdce kdysi žilo, svítí: Zde bílé v klín Ti kladu parnasie, jak měsíc paprsky Ti v duši lije i v snů Tvých roje. Zde zvonky modré, zkvetlé na azuru, v nějž dlouho s Tebou jsem se díval vzhůru, – dél v oko Tvoje. Zde kalich zlatý, jenž se k vodě shýbal, jak paprsk, jemuž nepřál jsem, že zlíbal Tvé zlaté vlasy. A v okno rudý mák jak nebe kladu, pod kterým šli jsme v červnu po západu skrz plné klasy. Je rudý jako krev mé duše vřelá, té duše, která smrt by píti chtěla – leč jen z Tvých retů. Tak vše, co zveme vášní, silou, touhou, co bylo křídlem kdys, teď mukou dlouhou, zde v hrsti květů. Za lásky sen, jenž věčný, ač byl krátkýkrátký, dnes nesu Ti tu hrstku kvítí zpátky. 38
DÁVNO.
Kol Tvých oken chodil jsem a v ně se díval, písničky Ti o květech a ptácích zpíval. To juž dávno! Tak jsem chodil, květy kol, nad sebou ptáky, v jedné ruce šípky, v druhé rudé máky. To juž dávno! Prchli ptáci z večera kams v dáli k jitru. Z šípků zbyly trny, rudý květ mám v nitru. To juž dávno!
SICILIANA.
Já nevím, myšlenkou jak často’s u mne byla, jak často vzpomínka Tvé mysli vlny zčeří, Ty nevíš, jak má duše Tvoje slova pila, jak často jako v snách jsem šel kol Tvojich dveří. Já nevím, zda jen tušíš, jak má duše snila o Tvojich pohledech v starého parku šeři. Ty nevíš, zda Tvá bytost ve mne sílu vlila, když duše jeden viděla a jemu věří? 39
VEČER.
Žel, že srdce mají křídla jako ptáci.“ Vrchlický.
Šli jsme v zkvetlých alejích, opálové bylo nebe, ptáci stichli ve větvích a mé srdce majíc Tebe. S jitrem zmizí ptáci v ráz, kde se slunce v hory skrývá – srdce – pusté hnízdo zas – svoji bolest nevyzpívá. 40
PO PŘEČTENÍ BÁSNĚ G. MARCA „VYZNÁNÍ“.
On miloval, že z kraje svého květů pel snad cítil vždy, když líbal její rety, že z jejích vlasů jemu ve ústrety dech obilí jak z polí domova vždy sjel. Že zásvit měkký domácího slunce zřel, jak padá na rtů jejích rudé květy. V ní viděl domov – kolem cizí světy, a v jejích ústech pohár ohně-vína vřel. Ať žití smír a klid zavane u Tvé hlavy, ať na Tvých ústech klesnu štěstí do záplavy, jak vlahá června noc vždy ať Tvůj vlas je tmavý, ať ze rtů vřelých tryskne požár vášně dravý, ať v oku smavém hraje čistý blankyt nebe, mám duši nejraději – v ní zřím nejvíc Tebe! 41
RITORNELL.
Opojná bezu vůně! V ní cítím vlahé noci, lásky tůně, jak všeptal kdosi v nív ni, čím srdce stůně.
11. XII. 1905.
Das Vergangene soll mir vergangen sein.“ Goethe.
Zas jednou – náhodou – po dlouhé době jsi u mne stanula – pták na přeletu, jak motýl, z jiného jenž vznes’ se květu a hledal po dnu asyl svojí mdlobě. Zas jednou – náhodou – tak blízko Tobě! Mně zdá se, že zas květ Ti ve vlas pletu a k Tobě skláním se... V své vášně vznětu já nevidím, že žití sen vzrost’ v hrobě. Tvůj parfum dávný tryskl kolem jemně. Jen jeden pohled upřela jsi ke mně, a stačí, když se jeden v duši chytí, by bouře počala se v prsou dmout – – Leč ticho! – Po bouřích prý duhy svítí – – – Jsou propasti, jež nelze překlenout – – – 42
NOC.
Noc rozestřela černá křídla svoje, v šeř pohřbila vše touhy a vše boje. Tys přišla, jež mých snů jsi denním hostemhostem, s tím úsměvem, jejž míváš v oku prostém. Tak dlouho v moje bolesti jsi zřela, jak okem svým bys ztišiti je chtěla. Já ruku vztáh’ – Tys zmizela v té chvíli, v dlaň chyt’ jsem – měsíce jen paprsk bílý.
VEČER.
Stíny dlouhé na vodu se kladou, cvrček v mezi začal svoji píseň. Stará žití báje je zas mladou; s ňader padá dolů dávná tíseň a s ní vše, co nízké je a všední. K první hvězdě oko zrosené se vztyčí; modlitby kde slovo dozní slední, po Tobě vzdech první z prsou klíčí, květ, jenž v jaru svítí první vnadou. Stará žití báje je zas mladou. 43
SONET.
Jen tím jsme bohatší, co sami jsme kdys dali, ať mince almužnu, neb vlídného jen slova. To stará pravda jest, vždy jeví se zas nová, byť zprvu řádky ty se paradoxní zdály. A o to nuznější jsme zas, co jsme kdy vzali, ať tichou větu jen, jež v sobě soucit chová, neb žhavý úsměv zas, jenž v zítřek pouta ková, to vše se hřáti zdá a v konec přec jen pálí. Jsme větší, cizí noc když naším světlem zkvetla, když v hloží druhého květ ruka naše vpletla. A menší, jiní zas když za nás lkali, bledli, a my přec bolest svou skrýt v sobě nedovedli. Ať jiní, větší nás, v svém nitru všecko nosí, chci vždycky raději tím menším být, jenž prosí. 44
JEN.
Jen kytičku hlohu dám, krví jež svítí, jen to dám, co mohu, jen co duše cítí. Jen kytičku hlohu, v níž západ se leskne, jen to dám, co mohu, z té duše své teskné. Ta nemá jas žití, jenž v jitru jen zpívá, chlad večera cítí a v soumrak se dívá. Květ bílý mi nedá již zem tato celá, ten dá Ti až bledá dlaň s andělů čela. 45
ADDIO.
Ne abych vytrhl se nudy spáru, spíš bolesti, ač smím-li to tak zvát, já s upomínkou v duši jal se psát a zasvětil vše upomínky čaru. Ta jediná, vím, nepropadá zmaru. Chci z dlaně Osudu vše klidně brát, ač vím, že duše nemůže se smát z jeseně své vstříc budoucímu jaru. Až po létech kdys dlouhých za večerů v ty sžloutlé listy Vaše ruka zbloudí, až uslyšíte zaplakat svou dceru, z nás nikdo záhady ty nerozsoudí. Víc nemoh’ říci ten, kdo psal ty řádky, vždyť láska věčná je a život krátký. 46
DNY JDOU...
[47]
DNY JDOU – –
Dny jdou a zní v nich melodie dávna. Jsou šerá jitra pod těžkými mraky, v nichž minulost svou bolest zpívá silně, že skoro pravdou zní, co v echu mřelo. Jen slunce bojí se ta divná píseň a zmlká vždy, když v jitru plném květů chce v každém poupěti promluvit život. Tak zazní a tak zmlká píseň tichá, jak mrak a paprsk se v dny naše mihnou. A duše, jež by k světlu pnout se chtěla, zpět raději se vrací v pouta svoje do šerých jiter pod těžkými mraky. – – – – – – – – – – – Dny jdou a zní v nich melodie dávna. 49
MEDITACE.
Z toho, co již bylo, třeba dávno, o čem mníme, že již zúčtováno, ledacos se mihne ještě ve snu, noc je illuse a pravda ráno. Málokdy a plaše duší létne taký pták v podzimu opozdilý, za ním povzdech skane – žluté listí, echo jara vane onou chvílí. Mátoha a přelud vše to pouhý, mlhy, v nichž se sotva jenom tuší – velké chvíle přec, kde zbude krůpěj slzy v oku, krůpěj blaha v duši.
PŘED ODJEZDEM.
Zas tedy po létech se vrátit v ony kraje, kde mluví vše, i dech, jenž obilím si hraje, i vírný ptačí smích kdes ve větvích. Zas znovu snažit se vše dávné luštit taje, je z duše vyrvat jako zrno z lích. Zas jistě srdce mrtvá struna zachvěje se, leč ne již tak, jak v dovádivém mládí plese. Ne míti odvahu zas znovu chtít, ne, že se vejít v kraje ty dnes noha třese, jen k tomu sílu mít: zrak otevřít. 50
Z DOPISŮ.
I.
.....a podruhé své drahé řádky, jichž obsah, byť byl věčností, je pro mne vždycky krátký, ó, prosím, jinak jenom hleďte zase zakončit. Je těžko říci to, co nedá slovo, dá Vám jistě cit. Ty rány duše zcelily se, věřte, ještě málo, míň, nežli chápat můžete, než se Vám včera zdálo, a požár krve jedním pouze slovem zbaven pout, by z jizev těch zas mohl znovu, věřte, vytrysknout. Jak rty jen semknuté mi jizvy ty dnes připadají, jež výkřik ztlumený či úsměv ironie tají – – –
II.
– – – – – – – – – – – – Když zmlkne v poli cvrček, v keři ptáci, tu bouře vše se z nitra echem vrací. Co ve dne zaniklo ve ptáka písni a to, co paprsk slunce v jitru tísní, že v základech až otřese to duší, Tvá spící hlava ve snu sotva tuší – – 51
III.
.....ano, zítra tomu bude rok, rok celý, jako moře, jako tisíc let, co byl jsem Vámi odsouzen a bez viny. Jak hluboko se do duše vryl onen den, ten pustý večer listopadu pod mrakem, kde vichr žluté listí zmítal v povětří a svítilny jím hasly téměř docela. Mou duši zlomenou jste zřela beze slov, však vycítila, jak to uvnitř bouří, vře, a v domněnce (promiňte ironii mou), že působívá někdy dobře reakce, v to mračno vrhala jste smíchu paprsek a zapomněla (v dobrém jinak úmyslu), že jsme-li ve tmě, bolí v oči světlo též. – – – – – – – – – – – – Však proč to píši Vám, že tomu dnes je rok? – Co rok, co roků víc, vše bude stejné zas, až ještě několikrát listí sežloutne a podobný zas přijde večer bouřlivý. Vy nad kolébkou sklánět budete svou šíj – já ve vichru tom jistě bloudit budu sám a naslouchat, zda něco zpět mi vrátí zas z těch slov, jež tehdy odvál v temnou dálku pryč. – – – Rok zítra tedy – – nechci více říci dnesdnes, jen: zítra lépe bavte se, než před rokem. 3./XI.
52
PAMÁTCE PŘÍTELE O. E. (1906.)
Tys podal klidně ruku Té, jež nezná zrady, jež smírným akordem je v bouři našich cest, teď víš již snad, v čem my jsme mýlili se tady a v čem jsme nevnikli v taj nesmrtelných hvězd.
SVÉ MATCE.
Tak hřejivé teplo já necítil nikde, jak to, jež se z ruky Tvé v duši mou kladlo, to svítilo ve tmách a často tak hřálo, když v života mrazu již srdce mé chladlo. Tak hřejivé teplo já necítil nikde, jak to, jež kdys táhlo Tvým v podvečer klínem; Tvé zkonejší slovo, jak v kolébce kdysi, bych zapomněl na to, co v žití je stínem. Ač v jeseni slunce zem jemně jen líbá a tepla vždy méně, čím v podzim jdem dále, přec v oku Tvém denně je víc ho a více, mně zdá se, že jdeme vstříc jaru jen stále. 53
RONDA.
I.
V Tvém oku viděl jsem vždy život celý, vše, co nám úsměv dá i co vlas bělí, vše tají se tam v šeru, v přehlubokupřehluboku, i mládí zpěv, i vážnost v klidném toku, i něha večera, i pohled smělý. V něm skryto to, co prosí i co velí, v něm místo pro blesk je i pro pocely. Tak mír i sílu čerpám v každém kroku v Tvém oku. Já zřel je, jak se září smíchu stkvěly, i slzou trpkou jak se pozachvěly Tvé oči, jež mi plály mnoho roků. V nich viděl jsem již vždycky příští sloku i květ, jenž všechny rány tiše zcelízcelí, v Tvém oku.
II.
Spal mou duši, spal již ve svém vášně žáru, když ji pohřbít nemůžeš v svém lásky čaru. Pryč jsou dlouhé noci, v nichž se ještě tuší, jitra pryč, v nichž probuzení rve a kruší, kdy jdem každou chvílí blíže již vstříc zmaru. 54 Čas, jenž nezná myšlenky, ni hmoty, tvaru, drží nás teď neúprosně ve svém spáru. Smiluj se, když jiní jsou již ke mně hluší: Spal mou duši! Život můj jak večer, jenž se halí v páru, nezní v něm ni echo o minulém jaru, soumrak, nezvaný host, sám již v bránu buší, s myslí odevzdanou otevřít mu sluší. Smrt ať naleznu v Tvé ruky vlídném daru: Spal mou duši!
III.
Tvůj zrak se dívá slzou zarosen. – Vzpomínám dávna, zaleť chvílí jen myšlenkou na ten večer, duše snivá, jenž jako pohádka nám dnes jen zbývá, když Osudu vše zatím padlo v plen. Já k oknu přistoupil a díval jsem se ven. Kraj celý zlatým mořem zatopen, a dvojí zář teď v jednu velkou splývá: Tvůj zrak se dívá. Tam na obzoru v dáli mřel již den, ó, chvíle velká, krašší nad eden. Tvá láska a kdes v poli cvrček zpívá – ať v osud můj se kolem jenom stmívá, stín slední v duši bude vyzlacen: Tvůj zrak se dívá. 55
IV.
Pohádka tichá dávných mojich snů, jež v zkřehlé srdce znova život dýchá, teď matné slunce lepších ještě dnů – pohádka tichá. Toť pramen štěstí, který nevysýchá, byť třeba pohleděl jsi k jeho dnu, jím okřeje vždy pustá žití lícha. Svůj celý život k její duši pnu, toť hudba, jež v bouř života se míchá a provází mne všude, kam se hnu, pohádka tichá.
V.
V alej modřínovou, tratící se v dáli, šli jsme prožít báji věčně novou. Ptáci v hnízdu, hvězdy na nebi se smály v alej modřínovou. Hleděl jsem, jak mraky nebem plovou, ale v srdci zářné sny nám ještě plály i Tvůj zrak pod kšticí ebenovou. Prchly chvíle, o něž jsme se vždycky báli, přišlo to, co resignací zovou – chápu, proč se ptáci, hvězdy smály v alej modřínovou. 56
VI.
Jsem jako pták, jenž nemá hnízda ve větvích, jenž s jitrem vzlétne volně modrých do oblak, a s písní večer neklesnu do klidných lích tak jako pták. Jsem jako bludný bouřlivák, nad hlavou mrak o závod s větrem letí mořských po pláních a dívá se, jak ke dnu klesá slední vrak. Jen poslouchat Tvůj bezstarostný lehký smích, jít ruku v ruce, dívat se v Tvůj čistý zrak, to byla tedy ona vina a můj hřích – Nad vlnou Osudu a troskami snů svých jsem jako pták.
VII.
„Sny, vidiny a v konec nic“nic,“ jsem děl, když v jitru, naděj v srdci, v jasu líc jsem vyjel, abych za svým cílem spěl. Sám nevěřil jsem, řek’ to v žertu víc: „Sny, vidiny a v konec nic.“ Leč obzor chmuřil se, čím dál jsem jel, a haslo světlo Tvojích zřítelnic, den vyzpíval se, ztrácel se a mřel. Do moře hodil jsem vše, co jsem měl. V sled na břehu se lilje smála vstříc, já ruku vztáh’ – a utrh’ asfodel – – Sny, vidiny a v konec nic – – – 57
ZDUSENÉ VÝKŘIKY.
Když se první rodila v tmách země, z ticha stvoření zazněly temně v ďáblů smích teď živlů zkrocených zdusené výkřiky. První světlo rodinného štěstí již zbraň uzřelo ve zlobné pěsti – žertvy dým se k nebi vznes a s ním zdusené výkřiky. Vždy jak valilo se moře času, v jeho temnotách i jeho jasu do oblak se nesly jako pták zdusené výkřiky. Přešly věky... zmlkly bez útěchy a zas s jarem zkvetly sasanky a lechy, echem jen šelestí v slunný den zdusené výkřiky. 58
VZPOMÍNKA.
Podzimní jitro bylo nevlídné a šedé. Já do přednášek šel se zákoníkem v ruce. Nad vodou houlily se ranní husté mlhy, až celý Petřín zmizel v jejich závoji. Jak často kdysi před tím chodil jsem tou cestou, kdy v duši více bylo snů a více tepla. – V tom odkuds z mlhy, jak když paprsk tryskne zářný, strun zazněl zvuk a po nich pasáž dobře známá, již často hrával jsem v těch zašlých dobách štěstí. A maně při tom vynoří se vzpomínka, v níž všecko mrtvé dávno teple zase žije, ty doby vůle, práce, a přec blaživé, co všechno zůstalo v nich podnes nedosněno. A něco při tom duši podivně tak stiskne, když taký záblesk dávna kmitne šerem dneška, jak pasáž žhavých tónů do chmurného jitra. – – – – – – – – – – – – Non vi si pensa quanto sangue costa – – – 59
PÍSEŇ.
Pnuly se perutě touhy bílé, nemohly doletět svého cíle. Nemohly doletět, kam by chtěly, i kdyby letěly život celý. – – – – – – – – Pnuly se perutě touhy bílé, nemohly doletět svého cíle.
NALADĚNÍ.
Východ hoří zlatem, v srdci nově vzňatém, s ptákem v poli touha zpívá. Západ hoří nachem, duše chví se strachem, soumrak do oken se dívá. 60
MODLITBA.
Velký, Mocný, NeznámýNeznámý, a přec blízký, věky vzýván, nepoznán od nikoho, Ty, jenž sladíš den v souzvuk šera sladký – utiš mou duši! Ty, jenž vichr kvílící v pustých skalách v temných nocích umlčíš hvězdnou září, Ty, jenž bouři proměníš v slunné jitro – utiš mou duši! Ty, jenž láskou svítící ve tmách věky sivé vlny bouřného zkrotíš moře, aby slabý pták přece dospěl břehu – utiš mou duši! 61
EPILOG.
Pod hebkým teplým křídlem upomínky svojí jak pták, jenž večer v hnízdo svoje hlavu sklání, chci skolébat se v tichý soumrak Odevzdání, a přece zcela usnouti se duše bojí. A odhazuji Zapomnění květ, jenž hojí, trn utrpení spíše přivinu kol skrání a v krvi duše červánku zřím pousmání, jímž vzplane jitro, které každou propast spojí. Byť bylo vzdáleno, přec jistě vzejde jednou, nám na rty úsměv vykouzlí a rány zblednou, co zatím trny kolem skrání v jasmín zkvetly. A stále se mnou půjde až tam stín Tvůj světlý, kde náhle zmlkají vše vášně a vše chtíče! – Buď zdráva, moje Colonno, má Beatrice! 62 OBSAH.
Strana U břehu ztroskotaných5
HOŘKÉ FIÓLY:
Hora snů9 Sonet10 Pohádky11 Život12 V zimě13 Park v zimě14 Zima15 Host16 Jest srdce jako pohádkový květ...17 Co jsou platny mi mé chudé verše...18 Proč?18 Píseň19 Sloky I.–II.20 Galeje22 Fragment z antické tragedie24 Znova25 Já vsadil život na jedinou kartu26 Píseň27 Žalm28 Měsíci29 Sestina o zapadajícím slunci30
ECHA Z RÁJE:
Echa z ráje35 Siciliana36 Intimní chvíle37 Když padaly hvězdy37 Hrst květů38 Dávno39 Siciliana39 Večer40 Po přečtení básně G. Marka41 Ritornell42 11. XII. 190542 Noc43 Večer43 Sonet44 Jen45 Addio46
DNY JDOU:
Dny jdou49 Meditace50 Před odjezdem50 Z dopisů I.–III.51 Památce přítele53 Své matce53 Ronda I.–VII.54 Zdusené výkřiky58 Vzpomínka59 Píseň60 Naladění60 Modlitba61 Epilog62
E: av; 2006 [63]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Leschinger, Edvard
(Tiskem Edvarda Leschingra v Praze)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 64

Autor motta: Byron, George Gordon
(Byron, Manfred)

Motto: Byron, George Gordon
(Byron, Manfred)