HORA SNŮ.

Vladimír Frída

HORA SNŮ.
Tak dneska v mysl se mi vrací zase ta dávná pověst, již znám z mladých let, o hoře té, zkad nemůž’ nikdo zpět, kdo vešel tam jda po vábivém hlase. Kdo na oře vsed’, jenž se před ní pase, jenž potom v šílený se dal s ním let, jak hlavu sklonil ten, jenž vše tam shléd’, když přece vrátil se po dlouhém čase. Kdo sed’ na oře, jenž je Naděj v žití, ten marnost všech svých cílů teprv cítí, kdo třebas jednou jenom v nich se zmýlí. Když ze sna procitne, jenž uběh’ chvílí, kdo vyšel v jitru kdys rozkvetlým polem, zří teprv teď, že zšeřilo se kolem. 9