Intermezzo.
A ticho v poledne, když život všude nejvíc proudí,
mne překvapilo v celle u vychladlých kamen.
A venku, v polích, Zima přesypává mlhu s deštěm.
Sen noci táhne duší, pláču tichem zmámen.
Mé samoty již dávno shořkly, nevidím v nich květů.
Jsem tichem obležen a vlastní zmučen trýzní.
Měl duši jsem, a nyní rozpytvaná před mnou leží,
měl písně jsem – a čekám, poslední až vyzní.
Teď žijužiju, a přec nejsem. V těle pracují jen stroje.
Bez zájmů, bez vědomí konám práce denní,
vše spustlo kolem, v ničem nezřím paprsku ton světlý.
Sen noci táhne duší, života již není.
31