Notturno.
Je dávno venku noc, však plná světla,
a sníh se zvolna na má okna lepí,
a vichřice si do závějí slétla;
zvuk věžních hodin v ozvěnu se třepí.
Již pozdě. Jak vždy, také dnes jsem čekal,
že přijdeš zemdlená a tichá ke mně,
bych ponejprve bílou Tvoji řízu svlékal
a chvěl se pak, až dopadla by země.
Noc věčná je a čekání mé marné.
Jsem uštván touhami a chtěl bych spáti,
až zima prchla by i jaro čarné,
tak dlouho spát, než svou Tě budu zváti.
37