Oh, Evo...
Oh, Evo, kdybych jen věděl, co ve mně vzbudilo
dnes touhu po tvé blízkosti!
Věř, smyslnost to není.
Ta leží mrtva a nehybna, tam dole,
pohřbena nezdobným imperativem
železné Vůle, jež vědoma si své moci.
Ne, smyslnost to není! Ale vím už, vím...
V zápasech nerovných já často umdlívám
a víra mizí v příští Vítězství,
když rozjitřených psů zběsilé vytí Nocí otřásá.
Ach, mohla bys mě, Evo, potěšit
a sílu v údy vlít a víru do srdce?
Ne, nechci tělo tvé, ač obdivuji je,
jak malíř na model se asi dívá,
však úsměv tvůj chci mít, ten úsměv sílící,
velikých úsměv žen a svatých milenek,
jež krev kdys stíraly s čel mučedníkům Polsky...
17