Ó, milenci šťastní a sniví a krásní,
Vám patří má píseň jara samotářů!
Vy jistě, šílíce láskou na lůžku růžových ňader,
jsouce opiti vůněmi těla a sněním,
přece smutně pohlížíte v melancholické mlčení bílého jara
a litujete nejvíce myšlením umdlelých samotářů,
kteří nemohou roztáti v štěstí jako Vy.
Milenci soucitní a lidští,
to působí tichou bolest Vašemu srdci,
bolest, jež zvyšuje poznání Vašeho štěstí.
...Já, zakletý do věčných zármutků samot,
důvěrně pohlížím v stínů široké, zavlhlé oči,
v stínů, jež ulehly oddaně do zákoutí lesních,
do mechů měkkých, lichotně je objímajících.
A poslouchám kosa, jenž plní ztlumenou píseň ticha,
a poslouchám monotonní potůčků zpěv.
A nebe je bílé
a slunce bez tepla a paprsků.
Příroda celá zemdlením mhouří žluté své oči,
ty oči žluté,
ty oči nemocné,
které i ve spánku vídám,
jakoby před mnou bála se zavýsknout žitím...
– A na všem a ve všem, co kolem,
vidím jen ostych a tiché pohledy soucitu,
a na všem a ve všem jen bolest a smrt.
...A vím, až půjdu snad někdy okolo Vás,
milenci šťastní a sniví a krásní,
až půjdu, já, stín mlčení, stín hrobu, stín smutků a hoře,
v ostychu vzdálíte ústa bez polibku ve rty své Lásky
a soucitně sevřete víčka žehnoucích očí,
(abych neviděl jiné než žluté a nemocné oči,)
stavíce se unavenými a smutnými...
...Pak zazpívám sloku vítězné Smrti,
abyste ostřeji vykřikli nejvyšším štěstím
a já nejvyšší mukou...
a v extasi té stisknem si ruce
tak blízci, tak bratři!