Byla to podivná pohádka Lásky,
byla to smutná a zoufalá pohádka Lásky.
Bůh ví, jak stalo se, že bílýma svýma ručkama
(jak v horečné modlitbě měla zlomené prsty,)
zavěsila lehoučké tělíčko své,
lehoučké jak pavučí šedé,
na moji úpornou šíji.
Zrakem zalitým slzou pila mi ze rtů zkřivený smích,
pila z očí mých lhostejnost klidnou...
Rty se jí chvěly nezdolnou touhou;
rty se jí chvěly zdrženým pláčem...!
Bůh ví, jak stalo se, že klidný, líbal jsem slzy
a její pláč, jenž cukal jí v prsou.
Já, samotář, který před časem ještě
za ženou neznámou, za ženou smyšlenou
rozpínal horečně křídla svých snů,
já ve své ji držel náruči, líbal, a klidný přec zůstal.
– A viděl jsem v témže okamžiku tisíce jiných,
kteří nežili ve snech, ale s tělem žen zpívali v štěstí.
A trpkost mne schvátila křečí
a bolest křikla mi vzpouru v minulé žití:
Můj Bože, což nemohu šťastným být také?
Nemohu zpívati v štěstí,
upřímně zpívati v rozkvetlé Lásce?
Nebo jsem přešel hranice území lidských,
hranice území Rozkoše a Těla?
Můj Bože, jen moře nesmírné, široké život můj v samotách,
jež lhostejně čeká, až znavená oběť sama utone v něm.
...A trpkost mne schvátila křečí
a bolest křikla mi vzpourou v minulé žití...
...Strh’ jsem ji v náruč a líbal a plakal s ní
a šeptal jsem úzkostně v chvějící bázni,
jak zoufalé modlitby škrcený výkřik své duše:
„O, dítě, nauč mne Lásce,
té, jakou žijí ti všickni...“