CXXIX Milada ve svém tichém hrobě

František Zavřel

CXXIX
Milada ve svém tichém hrobě
Milada ve svém tichém hrobě
jakoby náhle ožila, ke světlu vztáhla ruce obě a přivedla mne tiše k tobě, mou ruku do tvé vložila.
Tak neduchově, hmotně, tělo spíš bylo to než pouhý duch. Něco se tehdy s námi dělo. Stalo se, co se státi mělo. Náhoda? Osud? Hříčka? Kruh?