BOLEST VESMÍRU.

František Rybář

Jsou schmuřeny tak štíhlé pinie; již slunce nesvítí, v posledním těžkém vzplanutí propadá pod obzory. Hladový vlk jde na cesty, ni zdechlin v kraji necítí, neb zavřela se země již a pod sněhem jsou hory. To mrtvo těžké v srdcích nosíme, již vše jsme přežili. Jsou ještě srázy hluboké, v nichž krví potok rudne. Hoj – budem volat v planinách, ty mrtvé bychom křísili... však prázdni přijdem. Nepůjde tak nikdo v touze bludné. Nervy jsou ještě zjitřeny, ty otupíme docela; shasneme světla blýsknavá, jež nejvíc v duších dráždí. Té staré síly není již – a všechna síla shořela. Pro život osud rodí nás a pro život nás vraždí. – Nádherné slunce planulo a zvolna, zvolna vychladne – krev je již černá, sražena a ještě tělo třísní, to tělo krásné, citlivé, jež v atómy se rozpadne – pak v nových formách příroda svou věčnou bolest vysní.

Patří do shluku

hmota, bytí, vývoj, poznání, vesmír, kosmos, věčno, podstata, bytost, záhada

569. báseň z celkových 1065

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. VÁLEČNÁ MODLITBA OTCŮ. (František Taufer)
  2. None (Josef Holý)
  3. ROKLE (Jan Opolský)
  4. SRDCE. (Josef Václav Sládek)
  5. JDA KOLEM HROBU NEZNÁMÉHO ČLOVĚKA. (Jaroslav Vrchlický)
  6. SLEPCI. (Antonín Macek)
  7. 5. Nebe! jestli milost nehoří (Josef Vlastimil Kamarýt)
  8. Sonet o hádance života. (Josef Svatopluk Machar)
  9. To velké staré slunce (Jan Neruda)
  10. Klamné jaro. (Milan Fučík)