Zesláblé ruce zoufale nám klesly v době síje,
pluh v těžké prsti uvázl a není potahů,
jež by nám v bídě pomohly. Jsou přelomeny šíje,
pně dubů nade srázem hor, do nichž blesk mocně bije:
již bratří nejsilnější z nás ztratili odvahu.
Dni beznadějně prožité nás hrůzou vysilují
jak bludné cesty neschůdné, jež běží dálavou,
výhněmi běd a propastmi, půlnočním temnem slují.
Strom nejkrutějších poznání, když bouřné větry dují,
hrozivou píseň života nám šumí nad hlavou.
Zas přišly dlouhé večery, však z proudu mlh a stínů
jen lampy hlídek výzvědných znamením blýskají.
Na ticho četby zapomeň, na hudbu rovnou vínu,
na křehkou něhu dívčích těl, na sliby jejich klínů,
na útočivé pohledy, jež ohněm tryskají.
Vojsk obrovitým pochodem zem’ pobořena duní,
třesk zbraní zvoní do noci a výkřik vítězů
jak smutná radost předčasná zaniká v krve tůni.
Rab volný je. V prach pokořen, kdo mnil, že světu trůní,
s řinkotem předává se jho otrockých řetězů.
Snad ještě pouze tuto noc příšerná píseň bojů
se plíží kolem zákeřně, hřmí, úpí, útočí.
Snad příští jitro rozptýlí mrak zápasících vojů
jak úlů včelstva pokojná do pracujících rojů,
jež budou obletovati domova úbočí.
Své syny nejstatečnější na oltář budoucnosti
jak vzácnou obět zápalnou s bolestí metáme,
však každé chvíle voláme: „Ó božstvo rekovnosti,
krvavý přeruš hodokvas, ať těžkých smutků prosti
na svěžích křídlech nadějí se bez pout zvedáme!“