Na Modrou šel jsem (víš snad, že tam hořko,
co naše, vzali, naše kde zem byla,
ční přísné sloupy, modře pruhované,
jak pruský by se na tě díval četník,
komisní chlapík, podezřívavý),
a hledím dolů, na Landeku stojím,
za mnou je bor, je tichý jak má duše,
pode mnou pláň, je nad ní plno čmoudu
a dole kalná teče Odra –
za vlnou jednou druhá líně klouzá,
svůj napni sluch a tichý slyšíš šplachot,
jak naříkal by porobený čandal,
že štěstí vzali brahmíni i kupci,
jak žaloval by odsouzenec knězi,
že zhynout musí pod sekerou kata –
den ze dne zpívá Odra český smutek
a zpívá hořkost Ostravice,
a za Odrou je širé teskné pole,
jak hřbitov byl by obrovitý,
a na něm samé hroby samovrahů.
Hleď, Přívoz čadí, Ostrava i Hory
a Vítkovice – pták Noh jak by seděl
na trupu reka, kloval vnitřnosti mu – –
Tam Jaklovec, zde čpavý Hrušov
a za ním cosi tundře podobného –
močály, bahna. Blízko rmutné Odry
Vrbice leží... Černá všude mračna,
nad nimi slunce chvilemi snad hoří,
však dole chmurno jako v hrobě.
Nad zemi komíny se rudé tyčí,
pod zemí velká stáda krtků
v hlubokých, tmavých štolách ryjí stále,
den ze dne ryjí, noc, den, vše jim jedno,
chtí ústa jíst a baculatá děcka
v svých loktech houpávají jejich báby.
Mí bratři jsou to, cítím jejich hořkost,
v těch hloubkách příšerno a občas
jde kolem zvěst, že utrhl se balvan
a pohřbil havíře, či oba,
co novou štolu ryli, kdesi v předku
že třaskl plyn, či vylila se voda
a hladová že budou plakat děcka,
až živitelé pod drnem klid najdou.
A jindy rozšumí se v úle včely:
že paták utrhli na panských šichtách,
že špatně píší narubané uhlí
v svá registra, že dozorce kat hrubý
a důlní slídil. Geverke že
zas novou metressu má, proto šetří
teď na havířích, kopajících uhlí
v pochmurných slojích, dozorce že pouští,
co trochu lidsky cítili s tím lidem,
by metressa zas měla nové šaty,
v divadle lóži. A ten bzukot roste –
zda zahučí, jak letní bouře v horách?
zda blýskne hněv a hromu rachot děsný
prochvěje vzduch až k zámku mocných hrabat,
zbohatlých židů, pyšných, sádelnatých
– zda pohne komíny a radnicemi?
Já čekám, čekám. Bzukot zvolna roste
– sjel závodní a náhle ticho v šachtách...
Tam dole, v slojích, potu tekly proudy,
by Geverke žít mohl jako kníže,
a nahoře zas slzí tekly řeky,
když rdousili nás kolem Ostravice.
Zem slezská byla to a kdo zde pánem?
Dva slezští grófi, Prušák, polský žídek,
vídeňský bankéř. V kancelářích
řeč cizí hlaholí a po našemu
se skorem ani nedomluvíš s pány.
Jen hlédni kolem, velké vidíš školy –
či naše jsou to? – katať naše!
Pro naše sice stavěli je děti,
by naučily vlastnímu se rouhat
zde jazyku, by otci, jenž je zplodil,
a matce rodné klnuly zde cizí
tou tvrdou řečí, jež ti ve sluch chrastí
jak říční křem, když kolem kanceláře
jsi musel přejít. Kradou nám ty děti
a zákon mlčí. Je to dovoleno?
Mlč, starý brachu. Pod černými mraky
se nikdo věru neptá po zákonu!
Na Pruské stojím, bor je za mnou tichý
jak srdce lidu, který zotročili,
jen kalná občas zabrouká si Odra,
jak hrubou bolest žalovat by chtěla,
a za Odrou je velký, černý hřbitov,
bez křížku naděje zde naše leží,
sny všecky, touhy, pod sazemi –
a čadí Přívoz, Ostrava i Hory
a Vítkovice, Zábřeh, hleď, ty čmouhy
jak ohromné jsou, čadí Hrušov
a blízko rmutné Odry, v bažiništích
Vrbice leží...