NA RADHOŠTI.
I.
Bor hluboký a tichý z norské zkazky,
tu onde mýť do slunna vyhlíží,
jak zraky usměvavé jakés krásky,
z nichž vymanit se často potíží.
Zde onde krok jíl zadržuje vazký
a výhledy v kraj duši uvíží –
však historii jeho strhni masky
a smutek duši tvou hned zatíží.
A oko ztrnule do dálek patří –
zde každý úval, kopec,kopec něhou dýše,
kraj celý leží jako na dlani.
Dřív „kacíři“ tu žili, čeští bratří,
dnes, jesuity zpracováni, tiše
tu chodí loyální a plaší poddaní.
II.
„Už hrdé plémě Valach zlomeno je,
já pět set chlapů nechal pověsit
na dubech, borovicích, mezi chvoje –
pro změnu pár jsem kázal zastřelit.
Těch ostatních jsem hrůzou zkrotil roje,
svou vinu krví, hořem musí smýt.
Ta, jasný císaři, zem opět Tvoje,
zas Tvoje jméno s úctou šepce lid.“
11
Tak hrabě Rotal píše do Vídně,
na tváři jedovatý úsměch sedí –
a jestřáb obzírá svůj lovčí dol.
Utekla léta. U nás prabídně,
jen chrám, šenk mají Valáškové bledí
a bohem páter jim a alkohol.
(1911)