INTROITUS.
Nad démant tvrdší utrpení – byť srdce lidské bylo kamenem, v ně vpíše zhoubu, jeho tvářnost změní. Nad žaly jedince a strasti, byť mořem byly nepřebratelným, vždy strašnější je utrpení vlasti! (1907)

NA ONDŘEJNÍKU.
Co na obzoru vystupuje temném a černým mečem řeže oblohu? Hra stínů, elfů, v par závoji jemném se rázem v šerou mění mátohu. To nejsou mračné hrady, příšer voje, jež našim zrakům ssílášssíláš, dálavo – to spousty čoudu, komíny jež tvoje do výše chrlí, černá Ostravo! Jak draci z bájí na obloze leží, sto hlav se hýbá – časem zazní stensten, 5 jak v hustým lesem obklíčené věži,věži by zaplakalo tisíc princezen. A kouře zvolna stoupá čára kolmá a pod ním starý zápas burácí – o trochu štěstí, práva, trochu volna,volna se vydědění rvou tam chudáci. A v duši obrazy ty v jedno pojím, od Příbora až k pruské hranici: brach vyděděný rád by druhům svojim,svojim zas poctivou stisk, tvrdou pravici! (1910)

STŘEBOVICE.
Nevelká víska a v ní panský zámek a v panském zámku německá řeč doma, chceš práci dostat? Ano, je to možno, když „kystyhand“ už umíš cedit rtoma. Kol dokola jsou tučná panská pole, lid domácí jde robit do fabriky – v rourovně Němec, po našemu nezná, když k tuhé práci volá robotníky. A třeba žíti. Děcka hladem pláčou, zda nasytíš je kouskem šerých murů? Jdi pěkně prosit, „kuntak“ aspoň řekni, snad obměkčíš tak drsnou panskou stvůru. 6 Jdou černé šmouhy hore od rourovny, nad poli visí oblaka tak nízko a všecko dusí, Svinov sotva dýše – zda nezalkneš se také, slezská vísko? (1908)

JEDEN Z MNOHÝCH.
Na schůzích Nordmarky mluvívá často o Češích proradných, o štvavé luze divoce mluvívá hanácký rodák Bubenick Sachwart. Široko rozkročen, pravicí mává, pot s čela leje se, bouří a klne. Není vsi na Slezské, v které by nebyl lasem máv kovboy! Co máš ty na očích dvojité brýle, snad aby do nich ti nepohled otecotec, kdyby vstal z hrobu? Hanákem býval Bubeník starý. Kroměříž poznal bys? Morava šplouchá pod oknem chaloupky, v které byl zrozen, tichou svou písničku. Poslechne si ji Bubenick Sachwart? Tvůj otec, Sachwarto, německy neznal, vzpomeneš, tvoje jak řoudilařondila matka? Morava pod okny šplouchala nyvě, sladce a bolně. 7 Ej, co bys poslech jí! Nordmarka platí čackého ohaře na české děti a kolem Opavy, proklínán, chodí Bubenick Sachwart. Tak chodil po světě Škarjota JudasŠkarjota Judas, osličí než začal osidlo hledat, tak chodil Efialt, nežli vaz srazil s thermopské skály. Dlouhý vous, zcuchaný, pohaslé zraky, bříško jak půlhektrák, na schůze jezdí a Čechy proklíná hanácký rodák Bubenick Sachwart....Sachwart... (1908)

PÍSEŇ ZÁPASÍCÍCH.
Ta ústa požehnat, jež k zápasu zvou s vrahem, ty ruce pozlatit, jež nosí meč a štít! My byli volni, každý pán za svojím prahem, co zasil oráč v poli, sobě směl vždy žít. Jak pohádka to dneska zní jen sladkozvuká, do otroctví vzat jednou starý český lev, znak potupný mu na líc vžehla cizí ruka a českých vojsk poplita slavná korouhev. Ten nevyvstal, jenž na soud cizozemce zval by, jenž okovy by moucnoumocnou rukou rozdrtil. Náš Hospodin nás nechal v poutech mrzké šalby a naděj všecku drsný vichor usmrtil. 8 A přešla století... Ta pouta cítit dosud. Čech v Čechách rabem, každý smí jej zdeptati – že pravda, Brasse? pravda, takový náš osud – pro zvěř je zákon, pro Čecha snad neplatí? Dnes cizé školy, panské, rodnou mluvu rdousí, v leckteré obci cizák drsný pánem je, do našich krásných lánů Teuti na lup jdou si, žaloby vítr do neznáma zavěje. A tož nám nezbývá, než věrně k sobě státi, brat bratru pomoci, když útisk doleh’ naň. Ti volna nabudou, kdož ránu ranou splatí, kdož k prosbám pokorným svou nezvédají dlaň! (1910)

Ó, PRAHO...!
(V polských gazetách četl jsem onehdy, že hlavy Gminy lwóvskiej povolily opět 30.000 K na školskou a dobývačnou práci na Těšínsku. Krátce před tím 10.000 K na tentýž účel povolil Krakov. Český krk tiskne s jedné strany tvrdá německá pěst a s druhé strany polská...)
Když v Thermopylách slezských my znavení stáli, mrak šípů nepřátelských slunce nám zastřel, se spráhlých rtů jen šepty zaznívaly tiché a jeden po druhém když znavený klesal, tys jásala, o Praho! 9 Otcové vážní v radě právě dohodli sedohodli se, na koňské dostihy že dají tisíců třicet, och, třicet tisíc, hoj, jak kobyly zas budou houpat přes barriery širé chuchelské louky, tak vesele a křepce! A přišIa zvěst, jež národ rozjařila celý, že mikareme ženám pořádá Paříž, a národ český, francouzského jenž druh věrný, že vyznamenán volbou královny květů, prý mladistvé a svěží... Co řečí bylo tu, co rozjasněných očí, neb jak se neradovat, královno Praho, že národ český ožil v ústech cizozemců a připojil si k starým úspěchy nové – tys jásala, o Praho! Ze Slezské však se tehda černá vzpjala ruka, jak k prosbě němé: přispěj, hyneme všichni: kdos dobrý, pomoz, cizácká pěst než nás skolí... Nad pruhem par se ruka kývala dlouho. Ji nezřelas, ó Praho? A ruka zapadla, ji nikdo netisk u nás, jen frasí sytíme své znavené druhy. Či pozvete je na chuchelskou louku, aby se potěšili trochu skákáním kobyl tvých gigrlat, ó Praho? (1911)
10

NA RADHOŠTI.
I.
Bor hluboký a tichý z norské zkazky, tu onde mýť do slunna vyhlíží, jak zraky usměvavé jakés krásky, z nichž vymanit se často potíží. Zde onde krok jíl zadržuje vazký a výhledy v kraj duši uvíží – však historii jeho strhni masky a smutek duši tvou hned zatíží. A oko ztrnule do dálek patří – zde každý úval, kopec,kopec něhou dýše, kraj celý leží jako na dlani. Dřív „kacíři“ tu žili, čeští bratří, dnes, jesuity zpracováni, tiše tu chodí loyální a plaší poddaní. II.
„Už hrdé plémě Valach zlomeno je, já pět set chlapů nechal pověsit na dubech, borovicích, mezi chvoje – pro změnu pár jsem kázal zastřelit. Těch ostatních jsem hrůzou zkrotil roje, svou vinu krví, hořem musí smýt. Ta, jasný císaři, zem opět Tvoje, zas Tvoje jméno s úctou šepce lid.“ 11 Tak hrabě Rotal píše do Vídně, na tváři jedovatý úsměch sedí – a jestřáb obzírá svůj lovčí dol. Utekla léta. U nás prabídně, jen chrám, šenk mají Valáškové bledí a bohem páter jim a alkohol. (1911)

CESTA.
Na kolejích nekonečna život letí jako stroj, ve vagonu trocha špíny, na oknech zříš mušek roj. Všelijací cestující, časem hodně protivní, chtěl bys letět ve snů světy a zde prósa v sluch ti zní. „Po čem“ máslo, „po čem“ vejce – zdali nesou slepice, žídka mají v dědině a odírá je velice. Kola drnčí, vůz se třese, občas slyšíš táhlý hvizd – kdosi přešel tvoji dráhu – životem byl brach ten jist? 12 Kdo by cestou meditoval – ruku hleď mít na kliceklice. Pan konduktér vyvolává všelijaké stanice. Jugend – Mládí – spasitelná, jakby v předu nebyla! tak jsme na to zvykli, cesta že by ráz svůj ztratila, kdyby na všech drahách našich cizí slova nezněla, kdyby o všech našich touhách cizí ústa nepěla. Jugend – Mládí – slezem, brachu? štace věru vábivá, nyvé oči vstříc ti hledí, luna prostor zalívá tichým, něžným, matným svitem, v duši cosi chví se ti, nyvé oči na tě hledí a vzdech z prsou vyletí, jako ptáče poprvé když opustilo hnízdo své – velké oči, mandloňové, kštice zlatě nachové. Slezem, brachu? Pozdě, pozdě, konduktér už odpískal a vlak jako bouřné mračno v nekonečnou hřmí zas dál. 13 Špína smrdí, mušky bzučí, neslyšíš a nevidíš – velké oči mandloňové dívají se v duše tiš, uhýbáš jim, stále ale na tebe se dívají a v tvé duši mimoděčně divné sny se slívají. A už opět v sluch ti výkřik „štace Láska“ udeří – krásná žena jiskrooká, měkkých, hebkých kadeří, plápolavým Phoeba svitem, aureolou objatá – zlaté broskve její ňadra, rety růží poupata. Dlouho staví? ptáš se tiše: „minut pár“ v sluch zasviští – „restaurace – času dosti popít, pohrát, pojísti“.pojísti.“ Žena krásná, zlatých lící, oči touhu vybízí, hlédls kolem, hle jak vagon pojednou se vyklízí! V rukou číše, víno jiskří – u buffetu veselo – smích, zpěv, hlahol sterých hlasů – srdce se ti rozchvělo, 14 jak by v šerém, vonném háji slavík v noc se rozzpíval – náhle hvizd – to stroj dal signál, že je třeba jeti dál. Svůdná štace, ale div to, na třetí až znamení do vagonu cestující ploužili se znavení, mnohý hlavu nízko věsí, jinému se kolena povážlivě věru chvějí, ten či onen zasténá, jakby v kostech žrala zimazima, oči mnohých pohasly – hochu, hochu, cože my jsme na té štaci propásli? Ticho v kupé. Cestující znavení či zasnění podřimují nebo bručí. Hoho – slyšels zaklení? Kondukter se rozkřik divě – pod vlak kdosi vrhl se, brzda škrčí, kola rudnou – rudý slimák na trse zelenavé majorany divně se tak vyjímá – odhodili bracha stranou. „Vorwärts“ – stroj zas zadýmá. 15 Kraje letí kolem tebe, u srdce tak divno ti, jak když podzim na luh spadne, ptactvo v dál když odletí, slunce kdysi žárné, rudé,rudé v jitřních parách pobledne, nezvaný host dutě, cize,cize tobě ve tvář pohlédne. V kupé ticho jako v hrobě, každý na cos vzpomíná, mnohý křiví ústa sbledlá, mnohý pěstě zatíná. A už nová štace je tu – dlouhá v cestě přestávka. „Štace Práce“ – po všech druzích veliká tu poptávka. Třeba vyjít mezi davy – zříš tu muže svalnaté, ustarané drsné ženy, cesty sněhem zaváté, na nich bědné, slepé starce, hůl, pes, v před se plahočí – města, dílny, kladiv hlukot, až se hlava zatočí. Nějaký čas třeba pobýt v čoudu, ruchu života, v strojů hluku, v plání světel, jichž se sta tu mihotá. 16 A když opět usedáme, oči všech jsou zapadlé, hlavy všechněch ojíněny, všechny duše vychladlé. Na sebe se jaksi cize podíváme po oku – vlak už pískl, všechna kola rozhoupla se do skoku. Štace Starost – štace Bolest, Štace Lítost mlčící – v každé chvilku zastavujem – chmur přibylo na líci. Příští štace – konec cesty – za chvíli se přiblíží, kolem hlav nám naposledy mušek roje zavíří. Ve vagonu ticho, chladno, jak by k zemi polární víc a víc se přibližoval – v duši divná nota znízní, před zrakem nám ještě tane chaotický jakýs var – zdá se, slyšíš nyvé písně, vidíš sfinze rovný tvar, oči barvy zralé slívy, líce lehce rozryty, jako hory, rozbrázdněné sterých toků koryty. 17 Žena, eh, vždy stará sfinga, tajemství své nepoví – nežli bys je prozkoumat moh’, ústa tvoje zledoví. Život cesta jednostejnou neměnivou kolejíkolejí, na poslední štaci stejně všechněm údy bolejí. A ti, kdož tu na počátku stranili se bezděčně, cestou přec se spřátelili, k hrobu kráčí společně, vyšlapanou, smutnou stezkou na stanici poslední. Dlouhou cestou každá duše unaví se, sevšední... (1909)

BEZ NÁZVU.
Je u nás bída. Denně číst to můžem ve půlstu vlasteneckých žurnálů. „Je u nás bída, že jdem rychle k předu.“ „Je bída u nás, že jdem pomalu.“ Je bída, že moc máme někdy řečí, je bída též, že často mlčíme – když rázné slovo třeba promluviti, že rameny jen nad vším krčíme. 18 Je u nás bída, že moc kaváren je a mnoho kritik, přemnoho že rad a k skutkům že se nechce rozkývatirozkývati, kdo to neb ono moh by udělat. (1911)

ČESKO-NĚMECKÉ VYROVNÁNÍ.
Kdys předkové nám slavní ukázaliukázali, se súsedy jak třeba jednati: Když příliš dolézají, příliš dráždí, že radno cepem hřbet jim sklepati. Dr. Kramář jiné názory má o tom: „uhněme Němcům“Němcům,“ v šalmaj zahude. A tož tak dlouho budem uhýbati, až z české země nic nám nezbude? (1911)

IN HOC SIGNO.
V české zemi jako v ráji – nikoho nic nehněte, Němec vlk si brouká tiše u českého jehněte. Praha máti na mysli má barokního Ohmana, 19 Fall a Strauss jí valčík hvízdá od večera do rána. Lehár, Jarno, pro změnu pak Roda nebo jiný pták. Jednou francouzsky se tančí, podruhé zas krakovják. U knihkupců Sue, Ohnet, Sherlock Holmes a tak dál. Český duch se krčí skromněskromně, kdes jej nikdy nehledal. V tom je právě naše síla, své že dusit dovedem... Šťastná, šťastná, věru šťastná je ta krásná česká zem! (1910)

HERKUL NA ROZCESTÍ.
Jak Herkul na rozcestí stojí národ český a nevíneví, na levo li jít či na pravo. Na levo jíti snad? Zda hydry říš tam není? Na pravo jíti? I to časem nezdravo. Když Pythie zde není, jež by poradila, jak zachovat se v tomto okamžení zlém, my rozhodujem moudře, že je třeba počkat – na pravo, vpřed, ni v levo zbrkle nepůjdem. 20 A řadu dekad stojíme tak na rozcestírozcestí, kolesa času kolem mocně hřmí. A my tu stojíme jak osel Buridanův, od čekání už zkřivení a pitomí. (1911)

NAŠE KUŠE A PAVEZY.
Se vším jsme už spokojeni, nových přání nemáme, jen když máme poslanců pár, nač jsou – už se neptáme. A když máme poslanců pár, hezkých, ryčných molodců, proč pak nemít portefeje dvou, tří moudrých dohodců? Proč pak nemít portefejeportefeje, když nás to nic nestojí – ať je máme či nemáme, Vídeň si nás podojí. Ať je máme či nemáme, Němec vždy nás seřeže. Nu, co dělat, dál tak bude – že nemáme páteře! (1911)
21

INSERT. (Tak skorem, ale přece ne úplně dle J. S. Machara.)
Rozepni kapsukapsu, muži český, zde všelicos se rozdává a leccos draze kupuje se – i přesvědčení nepravá. Kde jaký starý šmejd my vezmem, co kdo máš, prodejprodej, dokud čas, věř, nikdo při tom neprohloupí, co kdo chceš, dáme za souhlas. Nic nechcem od svých přívrženců Kramářovského nátěru, než aby Karla uctívali a poslouchali páterů. Až národ bude jak muž jeden, pak úspěch přec se dostaví.“dostaví. – – – – – – Ba, Vídeň slední vyrve sousto a Řím nás třaskne do hlavy! (1911)

RADA.
„Dr. Kramář ráčil činit to, či ono, dnes ráčil na Krym jet a neví se, kdy z daleké té cesty pán náš velký do matky Prahy opět vrátí se. 22 Dnes v parlamentě ráčil s kýmsi mluvit a zítra banket skvělý odbývá. Měl břicha bolení a špatný spánek, což v těch psích dnech se těžce zakrývá.“ Tak „Národní“ den ze dne hlasno pějí, div únavou nepadnou bez ducha. Ať cokoliv se v světě kde chce děje, „náš velký Karel“ zní ti do ucha. A spisovatel kterýs oznamuje: „mou novou knihu ráčil přijati.“ Švec hned je hotov, inserát dal tisknout: „v mých botách ráčí Kramář šlapati.“ Když servilnost tu vidím, s radou jdu hned – svět Karla Bestii měl, o tom vím – a Karla Magna, Karla Otce vlasti – náš Karel nechť je ze všech Největším. Ať ví to jednou celá země širá, ať Srb či Polák, Němec nebo Rus, že na světě je jenom jeden Kramář, všech nezdarů on zdroj jenž maximus. (1911)

JEDNO POTŘEBNÉ.
Tu českou bídu deset už glossujíglossuji let, leccos jsem za ten čas viděl – nad leččíms třeba drobátko zamhouřit zrak – za leccos však jsem se styděl. 23 Kolik že Čechů, ve škole vtloukali v leb – kantore Červinko, ticho! Kolik z těch Čechů junácké srdce má též a kolik pouze má břicho? Kolik z těch Čechů páteř že vypjatou má a kolik v prachu se vine před každým pánem, před každým hierarchou v sled, svědomí každý den jiné? To vědět chtěl bych, neboť už frásí mám dost o české nezlomné síle! Ne obrem, včelkou každý z nás třeba jen buď v poctivém obrodném díle! (1911)

KOLOZPĚV RAKOUSKÝCH NÁRODŮ.
Na slepou bábu si pojďme dnes hrát – kdo bude babicí slepou? Ital dí: malý jsem na bábu já, Slovinec moh’ by být babicí lepou! Slovinec krčí se: malý jsem téžtéž, Němec však líp by se hodil! to bába byla by, medvědář jak kolem by medvěda na kroužku vodil. Němec je uražen, pod vous si brouk: proč Maďar bábou by nebyl? „Bassama, proč já bych babou měl být, nevíte, jak jsem já Uhersko slepil?“ 24 Uhersko, baratom, překrásná zem, bit je tam, kdo se jen pohne! jeden je pánbů tam a jeden pán, kdo rebel, zlomí se, nebo se ohne! Polák nechť rakouskou babicí je. Polák se škaredě šklebí: „Psiakrev, co to má znamenat též, v čí se to hlupácké vylíhlo lebi? Noli me tangere Polák nechť jestjest, Rusína když tiskne ke zdi! Brát moh’ by všelicos, nikdy nic dát, opak rci, klacek ti po hřbetě jezdí!“ Družina smutná je, sklopený zor, ruce se ve vlasech hrabou. Náhle vzkřik kdosi: „Čech je tu též, Čech, brat náš, bude tou babicí, bábou.“ A všichni jásají: „Čech je tutu, Čech.“ Němec už pro šátek jede... RapsodeRapsode, umlkni, co bys víc pěl – víme přec, slepé jak bábě se vede! (1911)

SOBĚ.
Cejch na čelo ti každý hlupák vpálit může, čest tvoji každý poplit smí – jdi do pralesů, zhyň tam jako rudá kůže – tak divná znamení se dějí na nebi i na zemi! 25 Ten svět je falešný a celkem hodně fádní, i bohové jsou zoufalí! Své hoře vyzpívej a potom na vždy schladni, bys pranic neviděl, jdi, Robinsone, kamsi do dáli. Neb kazatelem býti fádní je přec taky, i dobrák hřeší každý den. Svých vášní a touh schovej šípy, uzavř praky a pánu bohu nestřílej víc marně do zdí, do oken. (1911)

NÁŠ MUROMEC.
Já bohatýra jednou viděl kdesi, na táboru on mocným hlasem volal, že třeba na stráži nám státi pevně, šik sevřít mocně, rozbrojů že nechatnechat, co hubí násnás, a každý včas své místo nechť střeží bedlivě. Pak spása přijde a česká loď se protře mělčinami i víry zhoubnými a český prapor na vídeňské že baště zatknem pevně, jen svornost bude-li a dobrá vůle, a poctivost, jež nade všecky věci. Tak volal Ilja, bohatýr náš slavnýslavný, a rafiky snad k dvanácté šly kvapem na českém orloji. Den slunečný byl. Dav zatleskal a já zatleskal také – pak vlastenecké pivo proudem teklo a hřměly přípitky a ošumělé fráse, jež stokrát čtli jsme a zas čísti budem. Já chodil ulicemi, hlavu věsilvěsil, 26 neb nešlo na rozum, že národ může i v také chvíli pít a veselit se – Kdes za horami druhý tábor konán a po něm německá se rozletěla zdrážděná smečka, Čechy štve a bije. Tam v dálkách horko jako na bojišti a my tu šťastni ve svém hejslovanství – těch hynoucích ni grešlí nevzpomenem? Však není zle, byť národ onde hynul, neb máme přece bohatýra Ilju, Muromce Ilju nepřekonaného, do světa jede na svém velkém oři, v své mocné pěsti mocné kopí třímá, od kopyt srší žhavé snopky jisker a z bohatýrských očí hledí výhně! * Muromec Ilja poslancem byl zvolenzvolen, neb nebylo přec možno neodměnit ty slavné řeči, plné skvělých příkras, že Demosthén by nevymyslil lepších. Dál mluvil k lidu o svornosti milémilé, o nepoddajném duchu českých předků, o práci, kterou urbi ba i orbi ukázat chcemechceme, český duch že žiježije, a že té práce třeba nám je hojně, i Národní kdes Jednotu on čile vyvolal v život. Jednota však schla jen a spala libě patnáctero roků. A Muromec dál mluvil o svornostisvornosti, o práci úsilné a neústupné, až krajanem se stal. Co tehda slávy! Náš bohatýr byl u pramene síly, když nikdo druhý, on náš národ spasí! A doba věru těžká. Weidenhofer vídeňskou chásku dravou řečí poštval 27 (a víme všichni, jak to tehda šlo tam, kdo Čech, bit všude, za to, že byl ČechemČechem, i ženy bity, ba i děti bity) a tehda čekalo se, bohatýrskou že vztýčí pravici náš český Ilja a vzkřikne: Dost! Ni kroku dále, smečko! A hrstka našich robotníků, když tě na výlet jednou jela do Wachavy, kde luza se všad seštvaná ji vítá, tož čekalo se, Ilja připomene,připomene že řeči ty, jež na táborech mluvil o bratřích dělnících, o vyděděnýchvyděděných, a v čele jich,jich že půjde hájit právo. To čin by lidskosti byl. Kdo by mohl po ministrovi kamenem zlým hodit? Však Ilja nešel. Ve Vídni když vřelo to nejhrozněji, Muromec náš zmizel kams do Arka a marně volali ho – kdes v koutě stálo bohatýrské kopí a kopyty oř bohatýrský hrabal, však bohatýra Ilje není tuto. A pak šel nezdar za nezdarem na nás – v těch dobách opět illusi jsem ztratil – to jednu z nejkrásnějších... (1910)

MORTUOS PLANGO.
Mne ulil kdysi zbožný Jakub zvonařzvonař, bych mrtvých želel, živé volal ve chrámchrám, a já tak činil, století šest zvonil, ty varoval a jiné oplakával, 28 jak běh to věcí všechněch žádal na mně. A zřel jsem všelicos s té modré výše, zkad hlas můj padal dolů do krajiny: plebány zbožné, řady křesťan pravýchpravých, co dobro činili, že bůh byl dobro, co lásku sili, bůh že lásce žehnal, co spravedlnost přáli všem a všude by zavlád mír. „Bez lásky není víry, ne slovy modlete se, ale skutky, kdo chudým dává, Bohu svému dává“dává,“ hřměl knězek v chrámě a lid tak se modlil, že chudých nebylo, kde živ byl křesťan. A věky letěly. Ti dobří kněží jsou na věčnosti, po nich přišli jiní, co mamonu v své duši postavili oltář a zlato sbírají a křičí hlasno: „Kdo knězi dává, jak by bohu dával.“ A jiní sodomských si přisvojili mravy, hostiny, pitky, kostky, vrchcábnice pod střechou far. I nevěstky jsem zřel tam. A kolem ploužily se davy chudých, hlad z očí hleděl a mráz krušil údy těch, kteří Kristu byli nejmilejší – kde svatý Jiří, plášť jenž svůj by rozťal, dal chudým půli? Mnoho zřel jsem s věže, i válek požáry, i strohé bitky, i ohně, v kterých pověreční pekli své bratry, sestry, že všem rozum chořel – ten rozvrat zřel jsem nechápavým zorem a unavený věky, těžce lkal jsem, když živé bylo volat povinnostípovinností, a jásal jsem, když mrtvý opouštěl svět, že líp mu tam, než tady, v moři bědy. 29 A knězek nad mou písní hlavou kroutil a nechápal, proč zákony já zvracím, nad živými lkám, nad mrtvými jásám. Těm hlasům, běda, nerozuměl nikdo. A církev hloub šla, víra pohynulapohynula, neb skutků lásky není. V nenávisti se lidstvo brodí, chudým hůř se vede a knězkům lépe. A já přestal věřit, že biblí svatá obrodí svět celýcelý, neb nevěří ji ti, co mají věřit, jak věřil kdysi zbožný Jakub zvonař. A mrtvých žele, Krista nejvíc želím, neb marně umřel... (1911)

SAMSON.
Byl v údolině Sorek lapen Samson, v Dalily loži, její lstí byl lapen a provaz na šíji, šel prostřed chátry, jež ryčně řvala, prostřed Filištínských šel zdivený, mu v duši ještě zněly ty polibky, jež na rtyrty, opojené šílenou vášní, Dalila mu stlala, ta slova všecka, jimiž ovládla ho, zní dosud v mysli, šumí hlasem listí, co v máji vypráví o novém žití, o ptačích písních v hnízdech poloskrytých, o rose v květech, broučky oblétaných. Což lhala ústa, jež tak líbat znala, což lhaly oči, které přísahaly 30 mu věčnou věrnost? Ňadra broskve krasší zda hada zrady ukrývati mohla a hřát jej teplem, jímž Samsona hřála? Což lhala noc, již v náručí tom prožil, jež blaho nejvyšší mu skytlo plně? Což možno, aby krása lhala duchu? Však vlasy pryč – kdo tajemství znal jejich? Manue, syn, uvaž, komus řek to! Jde Samson středem luzy, pevně svázánsvázán, a zrudlým okem Dalilu svou hledá, zda kráčí za ním na rtu s prosbou o něj, se strachem v zraku, pobledlá a skleslá, jak holubice sivá, jestřábem když uchvácen holub. Filištínští hlučí, ti, kteří kdysi pole opouštěli, jak ukázal se, krásný, silný, hrdý, dnes v líc mu plijí, šklebí se a křičí, div domy nespadnou a v pustý lomoz jich ryčných hrdel bubínků hluk vpadá a rytmus tance bosých ženských nohou. Na probuzení Samson vzpomíná si po noci nejkražší, již prožil právě, na příval těl, jež náhle spadla na něj jak hadů spřež a mačkala jej v loži svou děsnou tíží. Hukot stále rosteroste, jak moře o břeh by zde bilo kšticí, dav zpívá plesně, povykuje, klne a prostřed všechněch Dalila, hle, skáče, je polonahá, jak šla z lože, v němž je záplava chátry překvapila k ránuránu, a její ňádra do zlatova svítí jak hora Ena o východu slunce 31 a zraky deští snopy rudých jisker a ňádra vlní se, vlas divě vlaje, bubínek její zvučí nejdivočej ze všech, co hudou pomstu Samsonovi. Vykřikl děsně, vzpřímil se, rval pouta, však marně rval je, dvacet Filištínských jej strhlo na zem, dvacet ran v tvář padlo, však ze všech nejvíc zabolela ona, již Dalila mu uštědřila nohou do prostřed čela. Zavyl jak vlk v leči, když střelen padá, svaly mocně napjal, však provazy jen hloub se zaryly mu do rukou, nohou. Na zemi se svíjí a marně pouta rve – dav patří na to a výská, křepčí. Dalila pak ve tvář mu plije stále, spolu s ostatními... A přešly časy. Reka oslepili, je otrokem a mele obilí jim. Což osud ze všech nejhroznější věru: kdys vítěz, nyní třtina v pěsti vichru, kdys pán, dnes otrok bičem poháněný, bůh opustil jej, láska zradila jej a volá smrt, však marně o ni prosí. Žít v porobě a potupu vší cítit a posměch slyšet, nemoci se vzchopit za ránu ránu dát, za výsměch výsměch – ej, Samsone, jsou ještě horší muka? Tak denně stojí těžkým nad žernovem a vzpomíná na stany v kraji ZaharZahar, na čeleď Dan, již vodil kdysi v pole, na bitvu v Lechi, kde sklál tisíc mužů z oslice kostí. Vzpomněl lva, jejž zmořil ve svojich rukou, vzpomněl města Gazy, 32 kde Dalilu svou uzřel, svůdnou broskevbroskev, a tiše plakal, dlouze, tiše plakal. Kdo kolem šel, naň pliv. A jednou ve sluch mu kdosi zašept: Dalila jsem, znáš mnemne, Samsone, lotře, chátry chátro bědná? Zda vzpomeneš si, jak jsi Filištínské po polích honil, vítr neletí tak, jak oni letěli, když byls jim v patách, byls chloubou Israele, jeho mečem, však dneska meč je na dva kusy rozbit a Filištínští zítra vyjdou z města, by Israele navždy pokořili. Jdou všichni ve chrám, oběť zápalnou by zažehli božstvům, vůdci jsou tam všichni a rekové a kněží, ženy krásné, jdi, Samsone, pse, modliti se také – za vítězství se modli Filištínských – jdi, otroku, bys dostal do koryta přehoušlí žrádla. Dalilin hlas syčelsyčel, jak had by lez tu z kamenité stráně, hotový uštknout. Její kroky slyší, jde směrem k chrámu, zkad zní bubínky již a mocné ryky kněží Dagonových. O vítězství tak prosí boha svého a Samson ví, že Hospodin se hněvá na vlastní lid, že vzdá jej v ruce pohan jak slabou větévku. A Samson zvolna ku chrámu plíží se, jde neslyšený, ve hlavě hučí to jak příboj mořský by o skaliska rozbíjel se tady – již prošel portálem a stanul v chrámě. Dav zajásal: Hle, Samson, Samson je tu, 33 potrhlý blázen, hloupý zpěvák hoře, osleplý Samson, kuřete se bojí, když kvákne na něj. Hle, tu Samson, Samson! ať zpívá, křepčí, komédii hraje na počest Dagona a jeho věrných! A Samson padá na svou tvář a z hloubí modlitbu šepce: Bože, mou jsi pýchu potrestal těžce, vzal jsi moji sílu a denně úpím tvrdým nad žernovem, na kamení spím, chléb můj tvrdší nad ně a voda smrdutá, snad plná červů, však nad svým bolem nezoufám, o Bože, nad ztrátou Dalily já nelkám dnes už, co souzeno mi, vzal jsem a vše nesunesu, až padnu v hrob; bez reptání chci mříti. Však slyš, o Bože, dnes tě prosím mocněmocně, jak hrdlo stačí, celým srdcem, duší, svou krví prosím, každou cévou prosím: o Bože velký, věčně spravedlivý, na svůj lid shlédni, zachraň čeleď moji, již zítra v otrocké jho půjdou poutat, můj národ zachraň, zástupů všech Pane, dej aspoň na mžik starou moji sílu a rozvrátím ty sloupy, zničím všecko a s nimi padnu. Filištínští kolem na komédii marně čekajíce, jej bijí klacky, kopají jej drsně, však Samson leží mrtvola jak ztuhlá, jen rty se hýbou: Bože, učiň zázrak! A náhle Samson cítí: cosi roste na jeho lebce dobře oholenéoholené, a trne žasem, neboť v okamžiku 34 má opět bujný vlas. V té chvíli také vyskočil prudce, mramorové sloupy uchvátil pěstmi, jak kdys čelisti lva, o ně se opřel, zatřásl tak jimi, že těžká střecha v mžiku sřítila se a padlo všecko, Dalila i kněží a reci, lid, jak pod sekáče kosou obilí padá. Pod troskami těmi zhynula všecka sláva Filištínských a zhynul Samson – za vlast – smrtí reka! (1909)

EPILOG.
Je u nás hořko žít; kol zápas burácí, dnes strofa touhy po očistě v sluch ti hřmí a zítra jedy skepse všeptají ti chytráci, ti zahálčiví, plýtcí, velmi rozumní, dnes sobě zdáš se pravdy apoštolem být a zítra menším červa, co se zavrtá do dřeva kdesi; včera chtěl jsi hromem hřmít a dnes v tvých cévách zmdlená krev jen kolotá. Být vyrovnaným s sebou, kolem se všemi, to bylo, hochu, kdysi ideálem tvým, stát volně, prostě, hlavu ovít růžemi a srdce opít sladkým veršů královstvím, těch veršů, které znějí jako fontán pláč a harmonické zvonky komíhavých stád, na růže těšil ses a neměls věru nač, zněl z každé písně ston a v každé růži had. 35 Být filosofem žití, toť to nejsnazší, jen nervů nesmí být, jež v noční mluví tiš, jen srdce nesmí být, jež touhu povznáší nad zemský prach a radostnou chce najít říš, kde bratr roven bratru, sestra sestře též, kde poctivost je, volnost, pravda nad králi, kde faleš marně hledáš, nenalezneš lež. Kdo nervy, srdce měli, hru svou prohráli, neb sklamání jich duši rozvrátilo v ráz, a otrávilo všecko toužné myšlení – je možno do zrcadla nepohlédnout čas, však jednou hlédneš přec a zuby vycení na tebe pravda, jež tvým mozkem otřese, tvou bytost zvrátí, úžasem tě naplní – nad hrůzy taji nežli clona zastře se, zoufalost v prsou tvojích hled ten rozvlní. Je u nás hořko žít, neb poctivosti klas už dávno zmizel, z našich lánů servaný, proud frásí zalil svět, nad obsah zvučný hlas, kdo proti proudu jde, je trubci zdeptaný – však přece věřím v zdroj, z nějž tryskne čistý jas, svůj zápas dobojujem s klidem na líci, po strázních hledání cest dokvasí náš kvas a volni, k pravdě vznesem zraky zářící! (1911)
36 OBSAH:
Introitus5 Na Ondřejníku5 Střebovice6 Jeden z mnohých7 Píseň zápasících8 Ó, Praho...!9 Na Radhošti11 Cesta12 Bez názvu18 Česko-německé vyrovnání19 In hoc signo19 Herkul na rozcestí20 Naše kuše a pavezy21 Insert22 Rada22 Jedno potřebné23 Kolozpěv rakouských národů24 Sobě25 Náš Muromec26 Mortuos plango28 Samson30 Epilog35
E: av; 2006 [37]