SAMSON.
Byl v údolině Sorek lapen Samson,
v Dalily loži, její lstí byl lapen
a provaz na šíji, šel prostřed chátry,
jež ryčně řvala, prostřed Filištínských
šel zdivený, mu v duši ještě zněly
ty polibky, jež na rtyrty, opojené
šílenou vášní, Dalila mu stlala,
ta slova všecka, jimiž ovládla ho,
zní dosud v mysli, šumí hlasem listí,
co v máji vypráví o novém žití,
o ptačích písních v hnízdech poloskrytých,
o rose v květech, broučky oblétaných.
Což lhala ústa, jež tak líbat znala,
což lhaly oči, které přísahaly
30
mu věčnou věrnost? Ňadra broskve krasší
zda hada zrady ukrývati mohla
a hřát jej teplem, jímž Samsona hřála?
Což lhala noc, již v náručí tom prožil,
jež blaho nejvyšší mu skytlo plně?
Což možno, aby krása lhala duchu?
Však vlasy pryč – kdo tajemství znal jejich?
Manue, syn, uvaž, komus řek to!
Jde Samson středem luzy, pevně svázánsvázán,
a zrudlým okem Dalilu svou hledá,
zda kráčí za ním na rtu s prosbou o něj,
se strachem v zraku, pobledlá a skleslá,
jak holubice sivá, jestřábem když
uchvácen holub.
Filištínští hlučí,
ti, kteří kdysi pole opouštěli,
jak ukázal se, krásný, silný, hrdý,
dnes v líc mu plijí, šklebí se a křičí,
div domy nespadnou a v pustý lomoz
jich ryčných hrdel bubínků hluk vpadá
a rytmus tance bosých ženských nohou.
Na probuzení Samson vzpomíná si
po noci nejkražší, již prožil právě,
na příval těl, jež náhle spadla na něj
jak hadů spřež a mačkala jej v loži
svou děsnou tíží.
Hukot stále rosteroste,
jak moře o břeh by zde bilo kšticí,
dav zpívá plesně, povykuje, klne
a prostřed všechněch Dalila, hle, skáče,
je polonahá, jak šla z lože, v němž je
záplava chátry překvapila k ránuránu,
a její ňádra do zlatova svítí
jak hora Ena o východu slunce
31
a zraky deští snopy rudých jisker
a ňádra vlní se, vlas divě vlaje,
bubínek její zvučí nejdivočej
ze všech, co hudou pomstu Samsonovi.
Vykřikl děsně, vzpřímil se, rval pouta,
však marně rval je, dvacet Filištínských
jej strhlo na zem, dvacet ran v tvář padlo,
však ze všech nejvíc zabolela ona,
již Dalila mu uštědřila nohou
do prostřed čela. Zavyl jak vlk v leči,
když střelen padá, svaly mocně napjal,
však provazy jen hloub se zaryly mu
do rukou, nohou. Na zemi se svíjí
a marně pouta rve – dav patří na to
a výská, křepčí. Dalila pak ve tvář
mu plije stále, spolu s ostatními...
A přešly časy. Reka oslepili,
je otrokem a mele obilí jim.
Což osud ze všech nejhroznější věru:
kdys vítěz, nyní třtina v pěsti vichru,
kdys pán, dnes otrok bičem poháněný,
bůh opustil jej, láska zradila jej
a volá smrt, však marně o ni prosí.
Žít v porobě a potupu vší cítit
a posměch slyšet, nemoci se vzchopit
za ránu ránu dát, za výsměch výsměch –
ej, Samsone, jsou ještě horší muka?
Tak denně stojí těžkým nad žernovem
a vzpomíná na stany v kraji ZaharZahar,
na čeleď Dan, již vodil kdysi v pole,
na bitvu v Lechi, kde sklál tisíc mužů
z oslice kostí. Vzpomněl lva, jejž zmořil
ve svojich rukou, vzpomněl města Gazy,
32
kde Dalilu svou uzřel, svůdnou broskevbroskev,
a tiše plakal, dlouze, tiše plakal.
Kdo kolem šel, naň pliv.
A jednou ve sluch
mu kdosi zašept: Dalila jsem, znáš mnemne,
Samsone, lotře, chátry chátro bědná?
Zda vzpomeneš si, jak jsi Filištínské
po polích honil, vítr neletí tak,
jak oni letěli, když byls jim v patách,
byls chloubou Israele, jeho mečem,
však dneska meč je na dva kusy rozbit
a Filištínští zítra vyjdou z města,
by Israele navždy pokořili.
Jdou všichni ve chrám, oběť zápalnou by
zažehli božstvům, vůdci jsou tam všichni
a rekové a kněží, ženy krásné,
jdi, Samsone, pse, modliti se také –
za vítězství se modli Filištínských
– jdi, otroku, bys dostal do koryta
přehoušlí žrádla.
Dalilin hlas syčelsyčel,
jak had by lez tu z kamenité stráně,
hotový uštknout. Její kroky slyší,
jde směrem k chrámu, zkad zní bubínky již
a mocné ryky kněží Dagonových.
O vítězství tak prosí boha svého
a Samson ví, že Hospodin se hněvá
na vlastní lid, že vzdá jej v ruce pohan
jak slabou větévku.
A Samson zvolna
ku chrámu plíží se, jde neslyšený,
ve hlavě hučí to jak příboj mořský
by o skaliska rozbíjel se tady –
již prošel portálem a stanul v chrámě.
Dav zajásal: Hle, Samson, Samson je tu,
33
potrhlý blázen, hloupý zpěvák hoře,
osleplý Samson, kuřete se bojí,
když kvákne na něj. Hle, tu Samson, Samson!
ať zpívá, křepčí, komédii hraje
na počest Dagona a jeho věrných!
A Samson padá na svou tvář a z hloubí
modlitbu šepce: Bože, mou jsi pýchu
potrestal těžce, vzal jsi moji sílu
a denně úpím tvrdým nad žernovem,
na kamení spím, chléb můj tvrdší nad ně
a voda smrdutá, snad plná červů,
však nad svým bolem nezoufám, o Bože,
nad ztrátou Dalily já nelkám dnes už,
co souzeno mi, vzal jsem a vše nesunesu,
až padnu v hrob; bez reptání chci mříti.
Však slyš, o Bože, dnes tě prosím mocněmocně,
jak hrdlo stačí, celým srdcem, duší,
svou krví prosím, každou cévou prosím:
o Bože velký, věčně spravedlivý,
na svůj lid shlédni, zachraň čeleď moji,
již zítra v otrocké jho půjdou poutat,
můj národ zachraň, zástupů všech Pane,
dej aspoň na mžik starou moji sílu
a rozvrátím ty sloupy, zničím všecko
a s nimi padnu.
Filištínští kolem
na komédii marně čekajíce,
jej bijí klacky, kopají jej drsně,
však Samson leží mrtvola jak ztuhlá,
jen rty se hýbou: Bože, učiň zázrak!
A náhle Samson cítí: cosi roste
na jeho lebce dobře oholenéoholené,
a trne žasem, neboť v okamžiku
34
má opět bujný vlas. V té chvíli také
vyskočil prudce, mramorové sloupy
uchvátil pěstmi, jak kdys čelisti lva,
o ně se opřel, zatřásl tak jimi,
že těžká střecha v mžiku sřítila se
a padlo všecko, Dalila i kněží
a reci, lid, jak pod sekáče kosou
obilí padá. Pod troskami těmi
zhynula všecka sláva Filištínských
a zhynul Samson – za vlast – smrtí reka!
(1909)