PÍSEŇ ZÁPASÍCÍCH.

PÍSEŇ ZÁPASÍCÍCH.
Ta ústa požehnat, jež k zápasu zvou s vrahem, ty ruce pozlatit, jež nosí meč a štít! My byli volni, každý pán za svojím prahem, co zasil oráč v poli, sobě směl vždy žít. Jak pohádka to dneska zní jen sladkozvuká, do otroctví vzat jednou starý český lev, znak potupný mu na líc vžehla cizí ruka a českých vojsk poplita slavná korouhev. Ten nevyvstal, jenž na soud cizozemce zval by, jenž okovy by moucnoumocnou rukou rozdrtil. Náš Hospodin nás nechal v poutech mrzké šalby a naděj všecku drsný vichor usmrtil. 8 A přešla století... Ta pouta cítit dosud. Čech v Čechách rabem, každý smí jej zdeptati – že pravda, Brasse? pravda, takový náš osud – pro zvěř je zákon, pro Čecha snad neplatí? Dnes cizé školy, panské, rodnou mluvu rdousí, v leckteré obci cizák drsný pánem je, do našich krásných lánů Teuti na lup jdou si, žaloby vítr do neznáma zavěje. A tož nám nezbývá, než věrně k sobě státi, brat bratru pomoci, když útisk doleh’ naň. Ti volna nabudou, kdož ránu ranou splatí, kdož k prosbám pokorným svou nezvédají dlaň! (1910)