CESTA.

Josef František Karas

Na kolejích nekonečna život letí jako stroj, ve vagonu trocha špíny, na oknech zříš mušek roj. Všelijací cestující, časem hodně protivní, chtěl bys letět ve snů světy a zde prósa v sluch ti zní. Po čemmáslo, „po čemvejce zdali nesou slepice, žídka mají v dědině a odírá je velice. Kola drnčí, vůz se třese, občas slyšíš táhlý hvizd kdosi přešel tvoji dráhu životem byl brach ten jist? Kdo by cestou meditoval ruku hleď mít na klice. Pan konduktér vyvolává všelijaké stanice. JugendMládíspasitelná, jakby v předu nebyla! tak jsme na to zvykli, cesta že by ráz svůj ztratila, kdyby na všech drahách našich cizí slova nezněla, kdyby o všech našich touhách cizí ústa nepěla. JugendMládíslezem, brachu? štace věru vábivá, nyvé oči vstříc ti hledí, luna prostor zalívá tichým, něžným, matným svitem, v duši cosi chví se ti, nyvé oči na hledí a vzdech z prsou vyletí, jako ptáče poprvé když opustilo hnízdo své velké oči, mandloňové, kštice zlatě nachové. Slezem, brachu? Pozdě, pozdě, konduktér odpískal a vlak jako bouřné mračno v nekonečnou hřmí zas dál. Špína smrdí, mušky bzučí, neslyšíš a nevidíš velké oči mandloňové dívají se v duše tiš, uhýbáš jim, stále ale na tebe se dívají a v tvé duši mimoděčně divné sny se slívají. A opět v sluch ti výkřik štace Láskaudeří krásná žena jiskrooká, měkkých, hebkých kadeří, plápolavým Phoeba svitem, aureolou objatá zlaté broskve její ňadra, rety růží poupata. Dlouho staví? ptáš se tiše: minut párv sluch zasviští restauracečasu dosti popít, pohrát, pojísti.“ Žena krásná, zlatých lící, oči touhu vybízí, hlédls kolem, hle jak vagon pojednou se vyklízí! V rukou číše, víno jiskří u buffetu veselo smích, zpěv, hlahol sterých hlasů srdce se ti rozchvělo, jak by v šerém, vonném háji slavík v noc se rozzpíval náhle hvizdto stroj dal signál, že je třeba jeti dál. Svůdná štace, ale div to, na třetí znamení do vagonu cestující ploužili se znavení, mnohý hlavu nízko věsí, jinému se kolena povážlivě věru chvějí, ten či onen zasténá, jakby v kostech žrala zima, oči mnohých pohasly hochu, hochu, cože my jsme na štaci propásli? Ticho v kupé. Cestující znavení či zasnění podřimují nebo bručí. Hohoslyšels zaklení? Kondukter se rozkřik divě pod vlak kdosi vrhl se, brzda škrčí, kola rudnou rudý slimák na trse zelenavé majorany divně se tak vyjímá odhodili bracha stranou. Vorwärts“ – stroj zas zadýmá. Kraje letí kolem tebe, u srdce tak divno ti, jak když podzim na luh spadne, ptactvo v dál když odletí, slunce kdysi žárné, rudé v jitřních parách pobledne, nezvaný host dutě, cize tobě ve tvář pohlédne. V kupé ticho jako v hrobě, každý na cos vzpomíná, mnohý křiví ústa sbledlá, mnohý pěstě zatíná. A nová štace je tu dlouhá v cestě přestávka. Štace Práce“ – po všech druzích veliká tu poptávka. Třeba vyjít mezi davy zříš tu muže svalnaté, ustarané drsné ženy, cesty sněhem zaváté, na nich bědné, slepé starce, hůl, pes, v před se plahočí města, dílny, kladiv hlukot, se hlava zatočí. Nějaký čas třeba pobýt v čoudu, ruchu života, v strojů hluku, v plání světel, jichž se sta tu mihotá. A když opět usedáme, oči všech jsou zapadlé, hlavy všechněch ojíněny, všechny duše vychladlé. Na sebe se jaksi cize podíváme po oku vlak pískl, všechna kola rozhoupla se do skoku. Štace Starostštace Bolest, Štace Lítost mlčící v každé chvilku zastavujem chmur přibylo na líci. Příští štacekonec cesty za chvíli se přiblíží, kolem hlav nám naposledy mušek roje zavíří. Ve vagonu ticho, chladno, jak by k zemi polární víc a víc se přibližoval v duši divná nota zní, před zrakem nám ještě tane chaotický jakýs var zdá se, slyšíš nyvé písně, vidíš sfinze rovný tvar, oči barvy zralé slívy, líce lehce rozryty, jako hory, rozbrázdněné sterých toků koryty. Žena, eh, vždy stará sfinga, tajemství své nepoví nežli bys je prozkoumat moh’, ústa tvoje zledoví. Život cesta jednostejnou neměnivou kolejí, na poslední štaci stejně všechněm údy bolejí. A ti, kdož tu na počátku stranili se bezděčně, cestou přec se spřátelili, k hrobu kráčí společně, vyšlapanou, smutnou stezkou na stanici poslední. Dlouhou cestou každá duše unaví se, sevšední...

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

vlak, nádraží, kolejnice, kupé, stanice, kolej, rychlík, vagón, tunel, hvizd

21. báseň z celkových 461

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Železnice. (Karel Alois Vinařický)
  2. ODKUD A KAM? (Karel Babánek)
  3. Po přečtení Zolova románu „Člověk – bestie“. (Jaroslav Vrchlický)
  4. NA NÁDRAŽÍ. (Ferdinand Tomek)
  5. CESTOU. (Jaroslav Vrchlický)
  6. NA STANICI. (Karel Babánek)
  7. BIČ. (J. B. Polom)
  8. Pohřeb. (Stanislav Kostka Neumann)
  9. Z VLAKU. (Josef Svatopluk Machar)
  10. KOLEJE. (Karel Dostál-Lutinov)